Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa 9

Lockdown není konec světa (9. díl – efektivní učení)

Obecně k učení:

Nalít si tzv. něco do hlavy (učit se) – považují lidé za samozřejmou věc, kterou by měli umět, neboť chodili do školy. A pokud to neumí, tak padá z jejich úst: nemám na učení talent, nebo nemám na to buňky, mám špatnou paměť atd. Co se týče například paměti (která je klíčová pro učení), nejedná se o dar – nýbrž o schopnost. Jako takovou ji můžeme trénovat a tudy kultivovat, anebo zanedbávat, či rovnou nechat zakrnět.

Kdo se vzdává všeho, co jen trochu zavání úsilím a nesnadností – tomu lze bezpečně předpovědět jednu věc: nikdy příliš vzdělaný nebude. V poslední době jsem zaznamenal několik příběhů dětí např. z Bosny, Srbska, Chorvatska, které před 30 lety proseděly 2-4 roky během války značnou část školní docházky doma, bez školy (bez internetu). Dnes jsou z nich vysokoškoláci, úspěšní lidé – umělci, lékaři, učitelé. Potvrzuje to platnost univerzálního hesla, které znělo pařížskými ulicemi během velké francouzské revoluce: půjde to.

Jinými slovy: chce-li člověk někým být, něco umět, něco vytvářet – musí se to nejprve naučit. Mnohdy se člověk nedokáže posunout nikoli proto, že by neznal cíl, ale z důvodu, že tam prostě nedokáže dojít. Ty dobré boty – to je schopnost učení.

Pakliže se dokáže člověk učit, nejen že má (v práci, ve škole) lepší výsledky, ale také lépe svému oboru rozumí. To může znamenat, že takového člověka – učení se – také více baví a motivuje. Rozumět svému oboru, být skutečným odborníkem je předpokladem pro pracovní spokojenost, zajímavé pracovní nabídky a obecně pracovní úspěch. A totéž platí pro život osobní. Nejenom, že se v něm profesní spokojenost rozlévá, ale i v životě osobním se často chceme něco intenzivně naučit – novou dovednost (vařit italskou kuchyni), nového koníčka (breakdance), či nový obor (komix, poezie, architektura), kterým si nechceme vydělávat, ale přesto chceme, aby nám přinášel radost díky jeho hlubší znalosti. Orientovat se do hloubky v několika oborech nebo činnostech často totálně změní náš pohled na svět: Nevnímáme jej najednou jako místo, kde se nic nedá, ale kde se mnohé dá.

Vzdělávání se (učení) je nesnadné, často dlouhé, ne vždy hravé, někdy těžce nezábavné, není v něm vše připraveno, aby to šlo hladce, abychom tomu okamžitě rozuměli. Mnohdy narážíme na vlastní limity, z toho vzrůstá frustrace, že probíranou látku nechápeme. To nás nutí do velmi nepříjemných aktivit (když chceme dát maturitu, nebo písemku) typu: opakování, dril, procvičování.

Aby nás učení vždy bavilo je chybnou interpretací Komenského: škola hrou. Málokdo doplňuje, že Ámos byl pedant a součástí jeho zásad bylo především drilování. Požadavek na to, aby učení bylo zábavou, zavání prostoduchostí – nesplnitelností. Mnoho z prostředků učení (dril, opakování, frustrace z neporozumění látky, které nás vede na cestu k motivaci pochopit) v sobě nenese aspekty „bavení se“. Použiju-li analogii (paralelu) v partnerském vztahu – tedy očekávám, že manželství bude kontinuální zábava, vnímám zábavnost v manželství jako indikátor toho, že je vše v pořádku – jsem naivka a zcela jistě se oslavy zlaté svatby nedočkám. Každý vztah je nabitý chvílemi nezábavy, frustrace, obtížného a nepříjemného. Pokud se budete chtít naučit hrát na kytaru, stát se básnířkou, autorkou románu či oštěpařem nebo kulturistou – a budete si myslet, že činnost, která k tomu vede, vás bude převážně bavit, zůstanete stát v první zatáčce.

K efektivnímu učení:

Spousta lidí se domnívá, že výsledky učení korelují (souvisí) s časem, kterým jsme učení věnovali, to je však čistý omyl. Důležitá je především genetická dispozice (dědíme po rodičích): inteligence jedince, avšak, to jak efektivně (kvalitně) učení probíhá ovlivňuje také způsob, jakým se učíme. A to dost významně. Děti s nadprůměrným intelektem mohou projít základkou tzv. jako nůž máslem, bez nějakého velkého učení se. V podstatě dávají pozor v hodinách, a to jim stačí, aby měly pravidelně na vysvědčení průměr pod 1,5 – tedy prospěly s vyznamenáním. Na střední pak přijdou s velkým potenciálem, ale absolutní neschopností se učit, proto jejich průměr obvykle klesá, na střední se totiž už student „musí“ umět učit, aby obstál a došel si pro maturitu. Vysoké školy napříč republikou každoročně vykazují odpadlíky (i s vysokým intelektem) ze studia již v prvním ročníku (někde až 50%), vysvětlují to neschopností se učit větší kvanta učiva – učit se efektivně.

Maturitu udělalo už spousta lidí, zas tak těžké to není. Kopec vždycky vypadá zezdola větší než z vrcholu. Na maturitu se dá naučit za 10 dní (to potvrzuje existence tzv. svaťáku – svatý klid na učení), člověk je totiž ohromně šikovný, pokud je zarputilý, houževnatý a umí se učit efektivně. Nicméně je to podobně efektivní, jako když vás a manželku pozve kolega z práce na wellnes pobyt a víte, že budete muset do plavek, takže za 14 dní sundat aspoň 6 kg. Jak jistě tušíte, na wellnesu si to se zataženým břichem moc neužijete a navíc se do měsíce kilogramy vrátí, ne-li s přídavkem. Stejně rychle, jak maturant nabyde znalostí, stejně kvapně je ztratí /pokud je neoživí další studiem.

Přesto to může být dobrá zpráva pro někoho, kdo má pocit, že je maturita za dveřmi a nic neumí. Zvládnout se to dá, ale pro budoucí úspěch v kariéře to nepostačí, v mnoha pracích se totiž musíte umět rychle učit (pracovat s informacemi – být efektivní). Bez schopnosti se učit efektivně je člověk na VŠ odsouzen k nezdaru. Každý půl rok se tam totiž skládají zkoušky rozsahem cca 4x větším, než obsahuje maturita, v praxi to znamená, že studenti VŠ se měsíc před zkouškami učí tak intenzivně, že bez schopnosti učit efektivně by neobstáli.

Mezi časté nešvary během učení, které jsou neefektivní patří opakované pročítání, tzv. ještě dvakrát si to přečtu těsně před písemkou (zkouškou). Opakované čtení rozložené na delší časový úsek funguje výrazně lépe než čtení několikrát ihned po sobě – vyplatí se určitě přečíst si text raději pokaždé jednou, ale ve třech dnech po sobě, než třikrát v poslední hodině před písemkou. V této souvislost je třeba porcovat si učení tak, aby vznikl pocit úspěchu, že spějeme kupředu, že jsme se obohatili o nové poznatky, že v nás něco zůstalo. Zvýrazňování a podtrhávání je velmi častým středoškolským studijním způsobem. Ve skutečnosti je jeho efektivita pramalá, nevyžaduje totiž žádné aktivnější zapojení.

Hlavní zásady efektivního učení jsou pro někoho striktní, pakliže se však drží jejich struktura a integrita, tak vždy fungují. Zde jsou:

Pozornost – jde o to nenechat se rozptylovat. Není možno učit se bez napřažení pozornosti. Znamená to soustředit se na obsah a nevšímat si rušivých vlivů (představy a myšlenky či vzpomínky na něco, co k danému předmětu nepatří, hluk, hudba či hovor, přílišné teplo nebo chlad). Jestliže jsme vykonávali před učením nebo těsně po něm nějakou citově náročnou činnost (vč. například dobré zábavy, návštěva baru, absolvování rande), paměťové záznamy vyhasínají a mizí rychleji. Soustředění pozornosti dále snižuje únava, konflikty a různé psychické problémy (kladné nebo záporné citové prožitky). Všechny rušivé vlivy je nutno odstranit, jestliže chceme, aby učení bylo co nejefektivnější.

Čas – nejlépe se koncentrujeme ve stejnou denní dobu, obvykle mezi 9-10h jsme nejefektivnější – skvělý čas na učení – proto tam často bývají na základkách češtiny a matematiky. Naprosto nevhodná doba k soustředění je kolem oběda a ještě asi hodinu po obědě. K soustředěnosti přispívá vědomí, že máme dost času, že není nutno spěchat. Nejlépe je navyknout si na určitou denní dobu, kdy se učíme, a pravidelně pak v ní věnovat učení svůj čas. Pokud jde o délku učení, záleží na věku, zkušenostech a na zvyku. Protože se během učení dostavují útlumy způsobené únavou, je třeba je nakrátko přerušit. Bývá to po hodině a půl až po dvou hodinách, v dětském věku ještě častěji. Proto děláme přestávky. Takové přestávky by ovšem neměly trvat déle než 5 minut Vstaneme od stolu, otevřeme okno, protáhneme se, jdeme se napít, zalijeme květiny nebo zamlsáme (cukry startují činnost mozku, na maturitu nechoďte hladoví, banán, jogurt, fidorka se neztratí). Přestávky mají osvěžit a vytvořit předpoklady pro obnovení pozornosti a soustředění. Není vhodné učit se jeden předmět dlouho.

Pracovní podmínky – v určité místnosti, na určité židli se naučíte mnohem více, než jinde. Proto je vhodné učit se stále v jedné místnosti, u jednoho stolu, na místě, kde jsme zvyklí se učit. Světlo (lampička) by mělo přicházet z levé strany. Deska pracovního stolu by měla být přiměřeně velká, aby nás neznervózňoval nedostatek místa a nepadali propisky. Barva desky stolu má být matná, aby se světlo neodráželo a neoslňovalo či nerozptylovalo. Židle má být vhodně tvarovaná, nejlépe tvrdá (jako ve škole), protože tak lépe stimuluje svaly a tím méně se pak šíří útlum. U měkké židle je tomu naopak, stejně tak u postele (neučte se v posteli, tam se spí, a mozek to ví – proto mnoho lidí usíná s knihou v posteli). Důležité je větrání pro okysličování mozku. Pracovní stůl je dobré postavit poblíž okna, abychom si mohli občasným pohledem ven, do krajiny odpočinout. Ve studijním koutku je třeba mít přiměřený pořádek, abychom nemuseli stále něco hledat a uklízet (funguje i jako výmluva) na úkor studia. V období státnic si mnozí z Vás vzpomenou, až budou freneticky uklízet (v podvědomí hledat důvod proč se neučit – je to obranný mechanismus před úzkostí z učení).

K metodám šampionů učení: Myšlenková mapa a metoda loci.

Pokud si v průběhu učení představujete sebe sama jako svého studenta a vysvětlujete sám sobě látku, nutí vás to zapojit svou hlavu, a přeformulovat daný text do vlastních slov (propojíte levou i pravou hemisféru mozku). Je to trochu náročnější, o to více účinnější – a to se vyplatí. Ještě o fous efektivnější je, když danou látku vysvětlujete někomu dalšímu (rodině, kámošce). Pokud se na chvíli stanete učiteli, nebudete toho litovat.

Neučte se z obrazovky (natož v noci, způsobuje to spíš vrásky než vědomosti), nýbrž z papíru, jeho obsah vytvořte vy, váš pohled na věc, vaše poznámky, vaše myšlení. Učit se z displeje mobilu je stejně absurdní, jako si číst knížku z mobilu.

V práci s menšími dětmi používám jednoduchou techniku, doprostřed A4ky namaluju panďuláčka se slovy: Jak vidíš, taky neumím malovat. Dítě na vyzvání s chutí začne malovat okolo důležité osoby z jeho života, není to nic tajemného, dostanu tak představu o nejbližší sociální síti dítěte a někdy ještě další zajímavé údaje. Dělám si mapu myšlenek.

Možná znáte ten pocit zoufalství, když máte na kus bílého papíru sepsat složitý plán nebo myšlenku, kterou jste zatím nosili jenom v hlavě. Když má člověk určit, která informace dostane přednost před jinou nebo jaké jsou mezi nimi vztahy. Naštěstí však existuje praktický a elegantní způsob, jak tento proces výrazně zlehčit. Jmenuje se myšlenková mapa.

Leonardo da Vinci, Charles Darwin nebo Albert Einstein. Tyto osobnosti spojuje zvláštní způsob vytváření poznámek. Jejich text se zdánlivě neorganizovaně rozplýval po celé ploše papíru a obsahoval symboly a šipky propojující jednotlivé poznámky. Myšlenkové mapy mají široké užití v praxi. Ať už se potřebujete naučit látku ke zkoušce nebo máte za úkol prezentovat své myšlenky před publikem, pomůže vám mapa ujasnit si sled informací. To zvyšuje pravděpodobnost, že nezapomenete žádnou část – a navíc si ujasníte, co je důležité a co méně.

Zatímco levá hemisféra se zaměřuje na jazyk, fakta a čísla, pravá hemisféra vnímá obrazy, barvy a celkový dojem. A jelikož platí, že spolupráce obou hemisfér výrazně zvyšuje šanci na zapamatování informací, stává se metoda myšlenkových map jen těžko porazitelnou. Navíc existuje velká pravděpodobnost, že při vytváření mapy vznikne spousta nových myšlenek.

Brilantní ukázkou myšlenkové mapy je naprosto špičková práce D. J. ze čtvrťáku (karanténování – zveřejněno na jaře ve školním časáku), kde se snoubí práce s novými informacemi a jejich integrací do smysluplného celku, což v povedené grafické podobě poutá pozornost čtenáře, protože je to fresh, vtipný, originální, čistý, jasný a hezký. Ministerstvo zdravotní by mělo angažovat na propagaci důležitého informačního materiálu právě takové šikovné lidi z řad umělců, a ne fejkové hvězdy z instáče.

Metoda loci (z lat. locus – místo) slouží k zapamatování většího množství pojmů pomocí jejich vybavování na určitém místě. Metoda byla používána již ve starém Řecku. Básník Simonides, jenž jediný přežil zřícení paláce, v němž se konala velká hostina, dokázal po paměti správně identifikovat mrtvoly s jinak příliš poškozenými těly pouze podle dříve zapamatovaného zasedacího pořádku. Cicero používal jako svoji paměťovou cestu Forum Romanum (část Říma), na zdejší domy, sloupy, fontány „věšel“ témata svých přednášek, takže nepotřeboval žádné proslovy či poznámky. Šel-li by Cicero dnes Jabloncem, ze Mšena ke škole, jaké jméno filosofa by přiřadil ke Kantorově vile? Kanta, to dá rozum. Kantovo klíčové téma (i dílo) je kritika čistého rozumu. Kantoři (učitelé) často rozkazují, Kant psal o kategorickém imperativu (rozkazu). Neboli: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem“.

(Pro zájemce posílám v příloze konkrétní podobu metody loci nasazenou na konkrétní místo v Jablonci).

Závěrem to nejdůležitější: nedávat si panáka na kuráž před maturitou, je lepší se ráno hluboce nadechnout a v klidu vydechnout. Stoupnout si před zrcadlo, dát bradu nahoru a vyrovnaným hlasem říct: Já jsem borka/borec, já to zvládnu. A nezapomenout úsměv, s ním jde totiž všechno lépe.