Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa 13

Lockdown není konec světa (13. díl – sebevědomí)
Zamyslel-li se někdo z Vás nad dobrovolnou anketní otázkou: Jaké mám sebevědomí? a zdráhal se odpovědi, mám pro Vás ne úplně překvapivou zpětnou vazbu, od těch, co napsali – mají dle nich spíše nižší sebevědomí, potvrdili tím současné tuzemské výzkumy, že lidé si obvykle přisuzují nižší sebevědomí. Že by měl někdo vysoké sebevědomí se nikdo nesvěřil, a přitom si umím představit, že každý alespoň jednou v životě slyšel o sobě, že má přehnané sebevědomí. Mít nízké sebevědomí, nebo naopak příliš přehnané spolu souvisí kupodivu více než se na první pohled zdá. Totiž, oběma těmto skupinám chybí nadhled nad sebou samými – ve skutečnosti se lidem s přehnaným sebevědomím nedaří střízlivě vyhodnotit vlastní schopnosti a hraná (předstíraná) sebedůvěra je spíše způsobem, jak zakrýt hluboké pochybnosti. O tom, jak se lidské sebevědomí utváří, kde se bere, jak se projevuje a lze-li na něm pracovat – vyloží následujících 13 odstavců.
V obou zmíněných případech (nízké, přehnané sebevědomí) se chová člověk nepřirozeně. A přitom sebevědomí přímo souvisí s autenticitou – opravdovostí. Jinými slovy: opravdově se člověk chová tehdy, jedná-li v souladu s tím, jaký uvnitř skutečně je. V takovém případě lze hovořit o zdravém sebevědomí, ale pokud člověk sám ze sebe dělá víc, nebo naopak míň – než je, bavíme se o sebevědomí přehnaném, či v opačném případě nízkém.
Pro lepší vysvětlení sebevědomí uvedu konkrétní příklad: vyfiklá studentka v nových šatech z taftu jde do školy a chytá něžná slůvka obdivu – od kamaráda ze sousedství, pošťačky, řidič busu chválí šaty troubením, kámošky ze třídy pějí ódy i krasoň z první lavice se otočil. V takovou chvíli cinkne jackpot – dívka se cítí skvěle (sebevědomá). Takto funguje po určitou dobu ve škole, než nastane chvíle, kdy přijde učitel a oznámí výsledky testu (za 5) a na adresu krásky se sesypou slova hany: proč zas nemá úkol, nebo že s tímto přístupem nemá u maturity, co dělat. To ranní sebevědomí (získané komplimenty) je najednou fuč. Klesne daleko níž, než bylo ráno – takové sebevědomí je totiž založené na egu a nikdy tak nemůže být skutečným (autentickým) a trvalým stavem sebevědomého člověka v pravé podstatě. Sebevědomí založené na egu je kolísavé, stejně tak nový „bávo“ v garáži to skutečné sebevědomí trvale nezvýší.
Skutečné (akurátní, pravé, správné, zdravé, autentické) sebevědomí nám ukazuje, do jaké míry sami sebe známe. Pokud jsem sebevědomý a vím, že mě značkový hadry neberou, tak si je nepotřebuji pořizovat a ani se mě nedotknou uštěpačné poznámky, že vypadám jak vagabund. Na druhou stranu, mám-li nízké sebevědomí, a chci ho „vyhajpovat“ luxusním oblečením, ztrácím soudnost a klidně se přihlásím do Superstar, přestože nemám hudební sluch. Viděli jste aktéry „hvězdné pěchoty“? Mnohdy vypadali jak z módního žurnálu, ale neodhadli své možnosti a ztrapnili se – ačkoli vystupovali „sebevědomě“, když nesouhlasili s porotou, ve skutečnosti to byli jedinci s nízkým sebevědomím, pro které jsou podobné situace normou – a sice životem plným neúspěchů, omylů, přešlapů. To platí i v opačném gardu: sebevědomí lidé jsou úspěšnější ve škole, vztazích, v zaměstnání, obecně v životě – protože snadněji nacházejí skutečné (pravé) hodnoty.
Dívka okukujíce ve výloze nové šaty z taftu (či chlápek dojímavě sledujíc v bazaru BMW) nabývá dojmu, že skutečnou hodnotu nachází. Mnohdy se plahočí po brigádách, vynakládá tedy velké úsilí, tím cennější budou šaty až se stane jejich majitelkou. Když je pak má, je pár dní šťastná, přinesly tolik komplimentů, jenže začas zevšední nejen okolí, ale i samotné majitelce a začne se zas porozhlížet po nových šatech. Ve skutečnosti hledá něco jiného – Platón by hlesl: krásu. Krása (nutně nepředstavuje pouze fyzickou krásu) se však nedá získat tím, že si dívka na sebe něco obleče, přilepí či pověsí. I ten bavorák způsobí maximálně zvýšení prestiže, ale kdo se kdy vydal na cestu porozumění kráse zjistil, že je třeba dělat něco se sebou – zjistit že je třeba hledat hodnotu jako takovou – nejenom ve věcech (šatech, autech, fyzické kráse). Krása je totiž mnohem víc, např. něco vědět, něco znát, něco umět, něco ušlechtilého dělat, nikoliv pouze mít (vlastnit).
Ptáte-li se: kde se vlastně sebevědomí v člověku bere, kde má svůj původ? Odpověď je nasnadě: chceme-li hledat kořeny našeho sebevědomí, nezbývá nic jiného, než se podobně jako při pátrání po dalších základních stavebních kamenech naší osobnosti – obrátit k dětství. Utváření sebevědomí zdaleka nestartuje moment, kdy dítě řekne poprvé „já“ (cca ve 3 letech). Doslova rozhodujícími momenty jsou opakované vzorce chování ze strany pečující osoby (matky), které vpisují do psychiky novorozeněte či batolete základy citových vztahů k sobě samým i ostatním lidem.
Sebevědomí se tedy utváří již od útlého věku, přičemž nejranější zkušenosti dítěte ovlivní jeho budoucnost nejvýrazněji. Představte si stejnou situaci dvou matek, každá má vlastní dvouměsíční dítě, uprostřed noci dítě pláče, chce kojit. První matka ukládá dítě do náruče s veškerou něhou a láskou, hladí ho, trpělivě čeká, než se malé napije. Tím dává dítěti najevo, že je s ním navzdory velké únavě ráda i uprostřed noci, kdy se jí chce spát. Dítě uspokojené nejen mlékem, ale také mateřskou láskou po chvilce usne. Druhá matka, která dítě ani nechtěla, protože žije s mužem násilníkem reaguje na zaplakání dítěte podrážděně. Prudkým pohybem se uráčí, vlastně bez mentální účasti, kojit. Zírá do prázdna pohroužená do své negativní mysli. Dítě vycítí napětí (nepohodu) a přestane pít. Matka rozčilená zbytečným budíčkem pohodí dítě do kolébky a nechá jej vyplakat do vyčerpání. Které z dětí bude pravděpodobněji v budoucnu sebevědomé je nabíledni.
Je také zřejmé, které dítě nabude přesvědčení, že svět je dobré místo k životu, že jeho potřeby jsou pro někoho důležité, a které v nevědomé rovině naopak přijímá opačné poselství. Vzhledem k tomu, že Vysokou školu rodičovství ještě neakreditovali, se většina z nás setkala s oběma zmíněnými přístupy. Jinými slovy – žádný učený rodič z nebe nespadl, a v životě rodičů, dochází k momentům, že je rodič již hodně unavený či v nepohodě a zachová se podobně jako druhá matka, to by si však neměli vyčítat. Něco jako dokonalý rodič, dokonalá matka jednoduše neexistuje. Jsme především lidi.
Daleko důležitější je však ten způsob výchovy (přístupu), který převládá dlouhodobě. Pak u dítěte dochází k vyhraněnému formování základní důvěry či nedůvěry k okolí i k sobě samému. Každá, i lehce postřehnutelná komunikace mezi dítětem a rodičem (pečující osobou) má nějaké citové zabarvení. Opakování emočních sdělení postupně vytváří v dítěti jeho vlastní emoční postoje a schopnosti, které nakonec formují i jeho sebevědomí. Z výše uvedeného plyne, že nejvíce ohrožené jsou děti nezralých rodičů, kteří se stěží emočně postarají sami o sebe, natož o své potomstvo. V českých rodinách je nezřídka zakořeněn prazvláštní komunikační způsob, který ilustrují následující výroky, které děti slýchají od svých rodičů: všechno mu trvá, nic mu pořádně nejde, děsnej bordelář, patlal, kašpar, debil, lenoch, nemehlo, přecitlivělej, neprůbojnej, levej na sporty, roste pro kriminál, hysterka, nešika atd. V praxi se ukazuje, že když jsou rodiče dotázáni, v čem jsou jejich děti dobré, čeho si na nich váží, těžko hledají slov. I ti nejlepší čeští rodiče mírně zaváhají.
Slova mají velkou moc. Zdánlivě nevinný zvyk (negativní titulování) má dlouhodobé následky. Podobné titulování zahrnuje celou osobu adresáta a přinejmenším podvědomě jej degraduje a zraňuje. Je žádoucí myslet na to, že děti během svého vývoje přijímají za vlastní to, co opakovaně slyší od svých rodičů. Vnitřní hlas jejich sebevědomí je na tom postupně založen. Právě rodiče nejvíc rozhodují o tom, zda půjde o hlas převážně kladný, povzbudivý a konstruktivní, nebo naopak. Děti, aby mohly dozrát do stádia sebevědomých jedinců, potřebují cítit od svých rodičů za všech okolností, že jim na nich záleží, že jsou pro ně důležité.
Z pohledu výchovných rodičovských stylů jeví se pro rozvoj zdravého sebevědomí u dětí jako nejvhodnější demokratický přístup – rodič s dítětem otevřeně komunikuje, vyměňují si názory, hledají kompromis. Příliš liberální výchova ke zdravému sebevědomí nepřispívá, vede totiž k tomu, že dítě může cokoli, naseká příliš chyb a nikdo mu nevysvětlí, co je dobré a co špatné. Když pak skočí do vody (za předpokladu, že je neplavec), sebevědomí mu to spíš vezme. Nejnevhodnějším přístupem výchovy je autokratický – kdy rodič dítě nepochválí, jen rozkazuje, není ochoten přistoupit ke kompromisu, nediskutuje, neomlouvá se – sebevědomí dítě je doslova zašlapáno do země (dítě nese doživotně následky). Tento výchovný styl převládal v průběhu minulého století (obzvláště v první polovině), čehož důsledkem je nyní spíše méně sebevědomá společnost, s vysokou mírou poslušnosti, což se předává skrze generace jako štafetový kolík. Přesto je patrné, že u současných mladých rodičů již převládají demokratické či liberální přístupy k výchově.
Sebevědomí se tedy přirozeným způsobem nejintenzivněji utváří v dětství (zhruba do 6ti let), a to prostřednictvím rodičů. V průběhu života se však nadále formuje. Obzvláště na prvním stupni základky je dítě do jisté míry nepopsaná duše, že cokoli zakouší, to se do něj silně otiskne (např. když se spolužáci v páté třídě vysmějou, že nemám značkový věci – poníží tím sebevědomí, naopak, když paní učitelka vychválí slohovou práci za originalitu – sebevědomí stoupá). V pozdějším věku mají významný vliv na sebevědomí obzvláště osobní úspěchy v oblasti školy, zájmu, sportu, umění, ale také zkušenosti z vážných vztahů či cestování.
Internet je plný zaručených návodů a rad, jak posílit sebevědomí. Většinou na jedno brdo – a sice úplně k ničemu. Ani hudba z Rockyho či chraplavý hlas s masírkou bezcenných frází to nezachrání. Prostě to v realitě nefachá. Jak by mohlo, např. u 15ti letého kluka, kterému se v rodině nedostalo uznání, ni pochval. Ba naopak přespříliš bylo urážek, výsměchu či ponižování. Na základce v roli otloukánka. Jako by se v životě smůla lepila na paty. Nejradši bych mu doporučil vyhledat odbornou pomoc (psychologa, psychoterapeuta) s cílem zastavit nadělávání na jeho hlavu. Není to o tom shodnout se hned: „a teď už se přijmu“, ale o dlouhodobé cestě, na které je dobré se zaměřit na to – co potřebuje, co cítí, kdo je, co mu dělá dobře. A kdyby se styděl vyhledat pomoc, vzkázal bych mu na dálku: být neochvějně přesvědčen, že ty „neohebné“ chyby budou součástí člověka na furt – je poraženectví, jednosměrka do neštěstí.
Učit se sebelásce (znát svou hodnotu, pěstovat si zdravé sebevědomí), když mi život naložil, není snadné. Kdo čte dekadenty, ví, že patlání se ve vlastním zmaru může být běžnou realitou mnoha ostatních lidí. A přesto je osvobozující číst Kierkegaarda, Nietzscheho, Wildea, Zeyera a spol., kteří hledají překvapivou krásu v postavách osobně rozvrácených. To může být odrazový můstek k další skvělé poezii v podání Březiny, Gellnera, Nerudy, Hálka, Vrchlického. Nakonec dojde člověk k Haškovi a zjistí, že od toho už se dá odpíchnout – když se naučím dělat srandu nejen z toho všeho, co mě trápí, ale i ze sebe. Když člověk čte, tak se něco dozví. Když tu horu poezie čtenář proloží starou dobrou řeckou filosofií (Platón, Aristoteles, stoicismus) a nezapomene na Geothea, Schillera, Dostojevského a obzvláště Čechova – zjistí, že už v tom životě „volněji“ žije, protože ví, že v tom všem zdaleka nelítá sám. Nemůže to skončit jinak, než, že se u většiny lidí dostaví chvíle prozření, v níž zjistí, že naše „já“ není středem vesmíru, že jsou tu i ostatní. A když se o ně začne více starat, aby jim bylo dobře s námi – náhle mohou zjistit, že jim je dobře s námi a to bez ohledu na to, jestli mi odstávají uši, neumím zpívat, či co všechno jsem v životě prožil. Jde o to přestat se litovat a čelit tomu všemu jako svobodný člověk. K tomu může dopomoci Sartre, Camus, Frankl a hlavně Fromm. A mnoho dalších…