Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa 12

Lockdown není konec světa (12. díl – on-line život)
V životě člověka, obzvláště v tom distančním, hrají čím dál větší roli moderní technologie. Člověk (pracující, studující, komunikující) je obsypán počítači, tablety, smartphony. Otázky pro psychology zní jasně: Jak to ovlivňuje lidské myšlení? A co na to naše psychika?
Každého ze čtenářů jistě neminulo v životě období dětství, no a když nám dal systém v 15ti do ruky občanku, naznačil tím, že už přestáváme být dětmi, protože 15. rok života je v ČR hranice, kdy začíná trestně právní odpovědnost. Zkrátka, když člověk něco provede ve 14ti, tak se snadněji vyviní (protože je ještě dítě), kdežto v 15ti si to už odskáče. Tato hranice „dospělosti“ je tedy vytvořena uměle – zákonem (každý stát, kultura to má jinak).
Současnou dobu charakterizuje, že mladí dospívající dozrávají (psychicky) celkově poměrně později, než tomu bylo například před 100 lety. Díky lepší výživě sice fyzicky dozrávají dříve, než dříve, ale psychosociální dospělost se oproti tomu posouvá věkově výš. Děti jsou tak déle dětmi. Starším dospívajícím (20-26) trvá déle, než jsou schopni se zcela postavit na vlastní nohy (třicátníků, žijících v domácnosti s rodiči přibývá). Zkrátka – doba mění pořádky. Aby se mladí necítili ukřivděně, mám pro ně dobrou zprávu: jestliže doba mění pořádky – doba mění i intelekt.
V dnešním světě, který oplývá bohatstvím v podobě informací, podnětů, obrazů a výdobytků nových technologií (v oblasti komunikace), ale také lepších škol je současná mladá generace jaksi „chytřejší“, než tomu bylo u dřívěji narozených generací, což potvrzují výsledky či lépe výkony v testech intelektu (napříč světem). Současná mládež oplývá větším intelektem, proto si umí mnohdy umě poradit se svými dotěrnými rodiči, z jejichž úst zní to omšelé: zase sedíš u mobilu. Mladí asertivně (zdravě průbojně) odpovídají: a cos dělal ty každou sobotu dopoledne, když si byl mladej? Čučel na ESO, na co jinýho, že jo, a odpoledne ses na sídlišti sháněl po novém Brávíčku (jediný zdroj informací pro puberťáky v 90.letech), aby ses něco dozvěděl.
No a dnes, to všechno, a mnohem víc, mají mladí lidé ve své krabičce štěstí, v lehoučkém spotřebiči, akorát do ruky. Před 20 lety se začal vynořovat pojem nomofobie (no-mobil, úzkost, že nemám u sebe mobil), od toho se nyní upustilo, neboť spousta lidí si každodenní fungování bez mobilu dovede jen s těží představit. Smělé odhady směřují k tomu, že více než půlka obyvatel planety vlastní chytrý telefon.
Jak to, že jsou mladí chytřejší, znamená to, že čas strávený na mobilu jim přidává intelekt? Odpovědět na takovou otázku není jednoduchá záležitost, neboť tato debata je věčná, vede se vždy, když se objeví nějaký nový převratný přístroj či vynález. Stejně jako dalekohled či mikroskop umožnil člověku snadněji rozklíčovat tajemství světa, se nyní jeví jako užitečné počítače, tablety, chytré founy.
Takřka neomezený, snadno dostupný přístup k informacím, možnosti komunikovat v reálném čase i s lidmi z druhého konce světa, vychytávky, aplikace – se staly postupem času hitem, věda však postupně začíná tlumit počáteční nadšení z nových možností, které skýtají nové technologie – začíná totiž upozorňovat i na druhou stranu mince. Zajít na kóřku (v hantecu cigaretu) bylo před sto lety symbolem prestiže, neřku-li zdravého rozumu. O mnoho desetiletí později jsou krabičky cigaret lemovány ošklivými fotkami, aby se zdůraznilo, co kouření cigaret způsobuje. Psychologové již nyní vědí, že něco podobného čeká i on-line prostředí (tedy jen na vlastní nebezpečí).
Tu a tam není od věci (pro lepší pochopení), oživit staré Řeky – kupříkladu Sókratés vehementně protestoval, proti používání písma a knih (Odysseu od Homéra uměli lidé jen nazpaměť – jak jí slyšeli). Myslel si totiž, že kvůli nim budou lidé hloupnout, protože když si budou moci všechno přečíst a napsat, nebudou si muset vůbec nic pamatovat. Čas ukázal, že neměl pravdu, ale zároveň víme, že Sókratés nebyl člověk padlej na hlavu, o co mu vlastně šlo? Přece rozšíření písma vedlo k nebývalému pokroku a nárůstu vzdělanosti. V průběhu staletí se vždy našli lidé (mnohdy filosofové), kteří se přeli o (zhoubném) vlivu knihtisku, psacích strojů, telegrafů či později televizí. Tento příběh odpůrců či zastánců nových technologií pokračuje i dnes.
No a díky štouravcům, hloubavcům z řad psychiatrů a psychologů dnes víme, že kdo poslal Sókrata do olivového háje se slovy: Sokrate, Sokrate, uč se radši karate – se bláhově mýlil. Skutečně na slova Sókrata do jisté míry došlo: současné výzkumy ukazují, že kvůli snadné dostupnosti informací na internetu mnohem rychleji zapomínáme, lidé mezi 18-37 lety jsou více zapomnětliví než lidé starší 55 let. Častěji totiž zapomínají například na to, co je dnes za den, kam si dali klíče nebo kde nechali telefon.
Autor (německý psychiatr) knihy Digitální demence prohlašuje: “Když používáte auto, atrofují vám svaly. Když používáte GPS, atrofuje Vám mozek.” Odstrašujícím příkladem byl případ z Hamburku, kdy řidič opakovaně uposlechl vadný příkaz GPS (na stejném místě), a pokaždé naboural. Četné výzkumy potvrzují, že používání počítačů, mobilních telefonů či GPS má na naše kognitivní schopnosti převážně negativní účinky.
Zajímavé jsou také výsledky výzkumu, který se zaměřil na vliv moderních technologií na paměť a mezilidskou komunikaci. V tomto výzkumu sledovali účastníci společně krátký hraný film. Po jeho shlédnutí si pak z něj měli vybavit co možná nejvíce detailů. Někteří účastníci si na tyto detaily měli vzpomenout sami, aniž by měli možnost diskutovat s ostatními. Další účastníci pak mohli navzájem spolupracovat a tento úkol měli společně prodiskutovat tváří v tvář nebo pomocí internetového chatu. Ukázalo se, že na nejvíce detailů si vzpomněli lidé, kteří diskutovali tváří v tvář. Časté užívání PC a internetu deformuje čtenářské návyky – kvůli přívalu informací čteme stále rychleji, povrchněji a mnohem méně rozumíme psanému textu. Nejdrtivější dopady vlivu moderních technologií na kvalitu života spatřuje věda v oblasti sociálních sítí, které sytí toxickou záplavou bytí jejich uživatelů.
Lidé užívající smartphony, se snadno a rychle dozvědí o světě, cokoliv, co budou chtít. Ale ti, co smartphone nedají z ruky a stanou se na něm závislým, riskují, že se jim promění mozek, resp. ubyde objem šedé hmoty v mozku (oblasti paměti, emocí), což bylo zpozorováno pomocí magnetické resonance u lidí se závislostí na smartphonu. Navíc tito uživatelé hojně navštěvují sociální sítě, kde se potenciál k vytvoření závislosti ještě zvětšuje.
Dovedete si představit, že strávíte jeden den bez internetu, či jakýchkoliv elektronických komunikačních zařízení? Studenti VŠ napříč kontinenty si vyzkoušeli abstinovat od médií a internetu po dobu 24 hodin; ti, kteří vydrželi, popisovali tělesné a psychické stavy podobné k abstinenčním příznakům, z jejich úst se linulo: prázdnota, nuda, osamělost, panika, úzkost, bezmoc, izolace, závislost.
Sociální média či sítě významně ovlivňují kvalitu života jejich uživatelů: každý uživatel každou minutu mimo síť riskuje nepřítomnost v momentu, kdy se na něj má usmát štěstí a opět zvítězí v loterii společenského uznání (každé jiloro – romsky srdíčko, každá odpověď na příspěvek dopřává mozku dopamin – hormon, který může za to, že se cítíme dobře). Pocit, že mi něco uniká, že nejsem součástí něčeho, co ostatní zažívají, je negativním důsledkem sociálních sítí. Lidé cítí úzkost, aby něco nezmeškali, mají strach, že přicházejí o něco, čeho se ostatní účastní.
Přichází-li mladí lidé s podezřením na depresi, často je to jen důsledek závislosti na soc. médiích. A množství studií to potvrdilo – příliš mnoho času stráveného na soc. sítích vyvolává deprese či pocity nespokojenosti s vlastním životem. Sociální média dělají z lidí nešťastníky, potvrzuje to zjištění, že nejvášnivější uživatelé Facebooku jsou zároveň i ti nejvíce nešťastní.
Lidé (nejen ti mladí, dnes platí i pro šedesátníky) se dívají na fotografie svých kamarádů a známých, často také sebe a je porovnávají. Tu vidí, že jejich přátelé byli letos už na druhé dovolené u moře a jednou v Innsbrucku, tam vidí, že ti dva se vzali a další kamarádka právě uhnala největšího borce ze základky, protože jí olajkoval fotku.
Řada lidí, když neustále sledují sociální sítě a dokonalé lidi, kteří tam sdílejí své fotografie nabývá dojmu, že jsou všichni a všechno dokonalí – perfect body, six pack, pleť bez pupínků, a váha 46 kg. A to je v době, kdy většina z nás přibrala na váze, ne úplně povzbudivé. Když se mladá dívka podívá ráno do zrcadla a porovná se svými idoly – jaký může být její pocit? Možná se jí chce plakat, protože má širší boky, na nose překvapení, které s dokonalostí má pramálo společného, a tam venku – na sociálních sítích – jsou tak dokonalí.
Přitom mnoho čtenářů jistě z vlastní zkušenosti ví, že když už někam umístí svou fotografii, vybere tu nejlepší, fotí-li se z profilu, zatáhne se bauchec (v hantecu břicho) a přes ciferník (v hantecu obličej) hodí filtr pro efekt dokonalosti, tedy bez beďara na nose. Tak to často dělají i ti, které sledují.
Není žádným tajemstvím, že těmto úskalím on-line světa více podléhají dívky (ženy). Platí výše zmíněné, že doba mění pořádky. Před sto lety ženy nemohli volit, řídit auta, studovat. Pro ženy žít takový život bylo mnohdy utrpením, protože se nemohly realizovat, naštěstí některé odvážné se ozvaly a započala tak cesta emancipace a feminismu. Dnešní dívky mají obrovské možnosti dělat věci, které mají rády – studovat, cestovat, dosahovat úspěchů.
Za těmito všemi možnostmi stojí i očekávání okolí a touha uspět, což vede k obrovskému tlaku, se kterým se ne všechny dívky dokážou vypořádat (v USA za posledních deset let zaznamenali dvojnásobný počet sebevražd u dívek 15-19). Již od mala jsou masírovány očekáváním úspěchu v rovině osobní i profesní. Tento neustálý tlak způsobuje ztrátu sebejistoty a mnohdy neúspěchy svalují na sebe, jsou k sobě daleko více kritičtější, než chlapci. Dívky také daleko více než chlapci přizpůsobují své chování do role – dokonalé bytosti, je-li tato role dokonalosti podpořena všudypřítomností sociálních sítí a zvýšeným očekáváním, výsledkem nemůže být nic jiného než vnitřní konflikt, který je vyčerpávající. Konflikt spočívá v tom, že se predikcí úspěchu ženy nestává (už pouze) její vzhled či dokonalé tělo, nýbrž její vůle, motivace, schopnost učení – může se stát i ředitelkou planety. Na druhou stranu, když pak číhne na soc. sítě, uvidí, že ty nejúspěšnější ženy bývají často taky krásné, v podstatě dokonalé, v takovou chvíli se cítí na nic.
Děvčata dle výzkumů tráví na instagramu a snapchatu více času než chlapci, často jsou to hodiny, dalo by se napsat, že některé sociální sítě je v podstatě zaměstnávají full-time (8h denně, jako pracovní doba na plný úvazek). Zajímavou typickou dívčí vlastností je, že si samy nastavují velmi nereálné podmínky úspěchu, snaží se získat něco, o čem je dopředu jasné, že to nezískají. V praxi to vypadá tak, že děvčata ze 7. třídy (puberta v plný palbě) svorně se zamilují do nejhezčího kluka ze třídy. A pak se trápí, když hezoun školy dá přednost jiné.
Častým školským stereotypem je, že úspěšná dívka má samé jedničky – pak je systém spokojený. Jak se dívka cítí, jak snáší tlak, jak se s ním vypořádává, jestli nezanechává jizvy na dětské duši – to nikoho většinou nezajímá. Ptáte se: co se s tím dá dělat?
Oprostit se od výsledků na papíře a začít se více zajímat o to, co dívky (ale i hoši) prožívají po emoční stránce. A zároveň je již od mala učit vyrovnávat se s vlastním neúspěchem – selháním, protože strach z neúspěchu je přesně to, co dnešní dívky nejvíce ochromuje. Děvčata by měla být vedena k tomu, že i když občas selžou, mohou být i nadále úžasnými lidmi. Každý neúspěch je naopak může posunout dál, jen se mu nesmí poddávat – vlastní chyby jsou totiž nezbytnou součástí procesu učení (i toho sociálního).
Obecně děti své rodiče potřebují z mnoha důvodů, jedním z nich je, že rodiče mají děti naučit, jak v životě obstát a k tomu je třeba, aby rodiče: přestali hledět na neúspěch svého dítěte jako na osobní hanbu, aby nesrovnávali své děti s ostatními, aby je podporovali v tom, v čem vynikají a když jim něco nejde, tak aby jim nabídli pomocnou ruku.
Pakliže se jejich potomkům povede vnímat, že jejich život je zajímavý, plný, že mají funkční a kvalitní vztahy – posílí tím důležité – jejich vlastní pocit, že žijí životem hodnotným. A pak nebudou mít nutkavou potřebu o sobě pochybovat – jak si stojí – to by je mělo zároveň držet, co nejdál od bezcílného brouzdání sociálními sítěmi.
Pro studenty, jakožto budoucí generaci rodičů, mám vzkaz: V roce 2020 se obecně doporučuje maximální čas strávený dětmi s moderními technologiemi (tablet, PC, mobil) následovně: předškolní děti 15 minut denně, děti z prvního stupně ZŠ 30 minut, děti z druhého stupně ZŠ hodina denně. Jak to vypadá v praxi asi moc dobře víte. Nehněvejte se na Vaše rodiče, že Vás neinformovali, jak tablety, PC v dětství deformují představivost, tvořivost, schopnost komunikace, navazovat vztahy atd. Jim to taky nikdo nevysvětlil. A až budete vychovávat děti, myslete na to. Do prvních tříd základky totiž chodí čím dál hůře vybaveně děti na školu – hodně jich neumí mluvit, jsou roztěkané, ztrácí sebevědomí. Za tím vším nejsou pouze ty tisícovky hodin strávených hraním her, ale logicky také nedostatek kontaktu s rodičem.
Proto: komunikujte se svými dětmi, bavte se o pocitech, jak se mají, jak se cítí, co si přejou, na co se těší, z čeho mají strach. Chvalte je i za maličkosti, podpoříte tím jejich sebeúctu (klíč k životnímu štěstí), ze které vzrůstá sebehodnocení, jehož květem je – sebedůvěra či jinak sebevědomí. Když je člověk sebevědomý, tak ho jen tak něco nesrazí. A jak Vám jistě dochází, ve světě onlajnu se sebevědomí snadněji ztrácí, než nachází.