Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa 11

Lockdown není konec světa (11. díl – emoční inteligence)

V této době nelehké stává se žádoucí schopností – sebeovládání. Příliš emotivní lidé bývají pejorativně označováni jako cholerici, neurotici, či pošuci. Mít takovou nálepku? Vyjádřeno slovy dnešní mládeže: to nechceš. A proto většina z nás – se umí ovládat. Za tím vším se skrývá emoční inteligence, napadají Vás otázky: k čemu je nám dobrá, jak se s ní zachází, kde se vůbec bere, lze se ji naučit a jak vypadá emoční génius? Stačí věnovat cca 15 minut Vašeho času následujícímu textu – a budete to vědět.

Emoce jsou (vývojově, z pohledu vývoje mozku) nejstarším nástrojem hodnocení, umožňují člověku hledat optimální cesty k žádoucímu chování (adaptaci na prostředí). Uvidím-li medvěda na cestě, emoce mě upozorní (pomocí strachu), že je nejvyšší čas vzít roha. Kdybych neměl emoce, tak bych se mohl nad medvědem rozplývat: vždyť je tak roztomilej, já jsem hodný člověk, mě určitě neublíží – no a až bych se povaloval v medvědově žaludku, pochopil bych proč jsou emoce vývojově starší (než myšlení), zachránily totiž již spoustu životů.

V minulém století společnost (v našem kulturním okruhu) naivně podlehla mylnému pocitu, že racio (rozum) je nade vše, že jakožto „evoluční“ novinka nabízí člověku mnohem kvalitnější rozhodování. Naše rozhodování (jestli uteču medvědovi, nebo se s ním chci pomuchlovat) však závisí na spolupráci emočních i rozumových procesů, které se vzájemně prolínají. Takže jestliže jsem vzdělán a vím, že medvěd dokáže člověka posnídat: tak mě strach napumpuje adrenalin do žil, a zdrhnu tak rychle, že ukážu záda nejen Maslákovi, ale i Boltovi.

Není tomu tak dávno, kdy psychologové přišli na paradoxní anomálii, která převrátila dosavadní předpoklad, že vysoké IQ (úroveň rozumových schopností) je jediným zdrojem úspěchu. Totiž, plně se odkrylo, že průměrně intelektově nadaní lidé (IQ 100) mají vyšší emoční inteligenci než lidé s vysokým IQ (genialita – IQ 140 a více).

Emoční inteligence je v širším pohledu schopnost zvládat své emoce a vcítit se do emocí ostatních lidí. V tom užším, emoční inteligence zahrnuje pět základních složek: znalost vlastních emocí, jejich ovládání, schopnost sebemotivace, schopnost empatie (vcítění se do emocí jiných lidí) a schopnost přizpůsobit své jednání na základě emocí jiných lidí. Výše této inteligence a míra toho, jak dobře dokážete číst v ostatních lidech, určují rozsah toho, zda budete v životě prožívat radost, lásku, vnitřní klid, štěstí či žít v chaosu.

Má-li člověk nízkou emoční inteligenci, neznalost jeho vlastních emocí ovlivní jeho vztahy, což může mít za následek, že bude mít problémy udržet funkční vztahy, ať už v rodině, partnerství, přátelství, či v zaměstnání. Člověk s nízkou emoční inteligenci hůř sám sebe přemlouvá k činnostem, které nechce dělat. Pakliže nebude takový člověk chtít sekat trávu, pravděpodobně bude hledat celou řadu výmluv (omluv), aby to nemusel dělat, kdežto člověk s vyšší emoční inteligencí uzná, že sečení trávy je sice někdy otrava, ale je potřebné, proto místo výmluv hledá cesty, jak to udělat – způsob aby ho to, co nejvíc bavilo. Způsobilost k nalezení hravosti či humoru (např. přezpívat svým hlasem zvuk sekačky), i v těch nejnepříjemnějších činnostech (úkolech) usnadňuje dělání, přesně toho, co je za potřebí.

Schopnost sám sebe motivovat k nějaké činnosti znamená schopnost zapojit city do našich snah k získání vědomostí a dovedností. Laicky řečeno: prostě dělejte v co největší míře to, co děláte rádi, v čem jste dobří, v čem vynikáte. Nyní si rýpal ve mně vzpomněl, jak často školy (nevědomě) demotivují žáky a studenty tím, že nehledají cestu k motivaci k učení přes emoce, např. tím, že rozvíjí dítě, v tom, v čem je dobré, nýbrž naopak pozornost většinou směrují k tomu, co nejde, tedy slídí po slabinách. Nelze se pak divit ohlasům, že jsou školy velkovýkrmny vytvářející stádo průměrných jedinců. Vyhrává pouze ten, kdo se nenechá zlomit a jde si za svým, navzdory všemu a všem, někdy i za cenu špatných známek. To je zpětně zřejmé z mnoha životopisů slavných skladatelů, malířů, spisovatelů, vynálezců. Můj bývalý skvělý kolega učitel českého jazyka se mi svěřil s tím, že byl věčný čtyřkař a nyní patří k nejlepším učitelům češtiny v kraji. Řešení se tedy nabízí samo a bylo již napsáno – apel zní: Dělejme, co nás baví – ti šťastnější již v pracovním procesu, ti ostatní alespoň coby koníčka, zálibu. Přinese nám to radost, uspokojení, pocit naplnění. A to není málo.

K emoční inteligenci neoddělitelně patří pěstování mezilidských vztahů, jejich rozvíjení a upevňování. Vztahy s druhými lidmi ve velké míře závisejí na naší schopnosti vcítit se do pocitů našich protějšků a podle toho korigovat vlastní jednání. Těžko si udržíme přátelství, když nebudeme ochotni kamaráda vyslechnout, natož mu pomoci. Současná doba příliš mezilidským vztahům nepřeje, a možná právě proto se tolik lidí cítí osaměle a frustrovaně. Virtuální realita a potlach na netu skutečné setkání s přáteli nenahradí.

Jeden zajímavý výzkum si kladl za cíl zkoumat pocit štěstí u respondentů, kteří byli rozděleni do skupin. První skupina se rekrutovala z řad bezdomovců, nemajetných a často i nemocných, s velkými existenciálními problémy. Druhou skupinu tvořily matky samoživitelky, které pečovaly o víc než dvě děti a neměly od svých expartnerů žádnou finanční podporu. Třetí skupina byla finančně zabezpečená, s hezkým bydlením a žádným viditelným problémem.

Překvapivě nejšťastnější byli bezdomovci. Navzdory všemu totiž žili v komunitě, měli oporu ostatních a o problémy se i s ostatními dělili. Matky samoživitelky sice čerpaly štěstí z dětí, ale byly často osamělé, protože neměly čas pěstovat přátelství. A ti nejbohatší neměli čas vůbec na nic a cítili se, jak sami tvrdili – pod psa. Prostě svěřit se kámošovi je nad deset doktorů, ale to snad víte všichni i bez výzkumů.

Pro nikoho asi nebude překvapením, že lidé ve velkých emocích nemají pod kontrolou své chování a mnohdy způsobí druhým nepříjemnosti, čehož pak litují a následně se omlouvají. Přemýšlení o sobě, zpětné hodnocení vlastního chování a korigování toho zdánlivě chybného jsou velice potřebné schopnosti a patří rovněž k emoční inteligenci – dovednosti v oblasti emocí. Čím je tato inteligence vyšší, tím lepší má člověk schopnost vyvarovat se opakovaných chyb. Naučí se předcházet kolizím vzniklým vinou jeho špatné nálady či neschopnosti rozklíčovat pohnutky ostatních. Představte si situaci, kdy manžel přichází z práce s nachlazením (rýma, kašel, únava), empatická žena s vysokou emoční inteligencí reaguje: chová se, jako kdyby umíral, konejšivý tón v hlase, vaří čajíček, krájí citrón, přikládá dva brufeny, připravuje larisu (teplou deku), chutnou krmi. Žena slabého emočního intelektu mávne rukou se slovy: no jo, náš hypochondr. Která z nich se bude těšit z harmonického manželství, je nabíledni. Čímž byla zodpovězena i ta nejdůležitější otázka, k čemu nám vlastně ta emoční inteligence vlastně slouží.

K čemu je dále dobré znát vlastní emoce? Umožní nám pochopit, jak se cítíme, tím i vysvětlit, proč se tak cítíme. Jsme‑li schopni si pocity uvědomit a slovně je popsat, přináší nám to v dané situaci určitou úlevu. Už samotné uvědomění, jaké emoce cítíme a kde se berou, nám dává nad nimi kontrolu. Zastaví nás před iracionálním bezmyšlenkovým jednáním, kdy nás emoce úplně pohltí a ovládnou. U lidí, kteří umí pojmenovat své emoce, se objevuje nižší aktivita amygdaly (emoční centrum), naopak zesílená je aktivita v mozkové kůře (centrum myšlení), z čehož plyne, že pojmenování emocí slouží ke změně z emoční reakce do promyšlení situace.

Patříte-li k lidem, kteří si myslí, že být naštvaný či smutný je špatné a je třeba se takových pocitů zbavit, mám pro Vás novinku – opak je pravdou. Neexistují dobré či špatné emoce. I emoce jako vztek, zklamání nebo smutek a pochopení jejich příčin nám umožní rozeznat, zda je pro nás daná situace, člověk nebo předmět důležitý nebo proč v nás vyvolává takový pocit (to je ta hodnotící funkce emocí). Pokud člověka něco naštve, je dobré to akceptovat. V silně emocionální situaci (šéf mě právě zdrbal před kolegy) může člověk ve své mysli, pojmenovat vztek, stud, ponížení, zklamání, odpor a získat tím drahocenný čas na adekvátní reakci. Mezi podnětem (to co mě štve) a reakcí je prostor, zlomek vteřiny – v tomto prostoru leží naše svoboda a naše moc zvolit si odpověď (reakci) a v této reakci je ukryt náš růst, naše štěstí.

Nenechat se unést emocemi, umět se ovládnout – je samo o sobě fascinující, protože amygdala (centrum emocí), která je významně spoluzodpovědná za naše emoční únosy, když zjistí, že něco zavání hrozbou (vidím medvěda, poslouchám naštvanýho šéfa), zavelí k boji či útěku, tím ochromuje naše racionální myšlení (utíkat medvědovi se nemusí vždy vyplatit, seřvat šéfa může znamenat výpověď). Emoční zkušenost není jen věc psychiky, je to pokaždé také fyziologický zážitek. Jsem-li naštvaný, cítím vztek i fyzicky (tuhne čelist, zatnu zuby, tlak na hrudníku, teplo v hlavě, hromada energie v těle připravená k vypuštění, svírající se pěst – tzv. se otvírá kudlička v kapse), toto uvědomění si fyzického projevu např. vzteku umožní, že mohu tuto negativní emoci zvládnout.

Ne úplně zajímavým zjištěním je, že lidé rádi čtou popularizační texty o psychologii (o osobnosti, o duševních poruchách, o inteligenci), podle mě však daleko raději nacházejí v textu sami sebe. Proto po přečtení textu např. o depresi mívají čtenáři jasno – mají depku. Po přečtení textu o vysoké inteligenci u dětí mívají čtenáři jasno – mé děti jsou géniové. Zajímá-li někoho, jak vypadá typický člověk s vysokou emoční inteligencí a chtěl by se v textu najít. Má nyní příležitost.

Lidé s vysokým EQ: zvládají své emoce, protože jim rozumějí a umějí je pojmenovat. Zatímco někteří řeknou, že se cítí špatně, lidé emočně inteligentní ty stejné pocity označí jako podrážděné, frustrované nebo úzkostlivé. Čím specifičtější je vaše pojmenování, tím lepší je i váš vhled do vašich pocitů – co je způsobilo a co byste s nimi měli dělat. Nezáleží na tom, jestli jste introvert, nebo extrovert – emočně inteligentní jedinci se zajímají o všechny ve svém okolí. Tato zvědavost je vyvolána empatií, předním předpokladem vysokého EQ.

Emočně inteligentní lidé jsou flexibilní a přizpůsobiví neustálým změnám. Vědí, že strach ze změn je největší překážkou jejich úspěchu a štěstí. Emoční inteligence neznamená jen rozumět svým emocím, ale také vědět, v čem jste dobří a v čem ne. Víte, jak využít svých předností k úspěchu a jak se vyhnout vašim slabostem, které vás drží zpátky. Vysoké EQ provází schopnost číst v ostatních lidech – pochopit, čím si procházejí. Smýšlení ostatních lidí pro Vás není záhadou – rozumíte jejich skrytým motivacím. Pokud máte dobré povědomí o tom, kdo jste, je pro ostatní velice těžké vás jakkoli namíchnout.

Emočně inteligentní lidé jsou sebevědomí a nezaujatí, což jim vytváří doslova hroší kůži. Dokonce si sami ze sebe dělají legraci nebo to nechávají dělat ostatní, protože umějí rozeznat hranici mezi humorem a ponižováním. Sebeovládání – tedy odkládání vlastního uspokojení a vyhýbání se impulzivnímu chování – je dalším projevem emoční inteligence. Emočně inteligentní lidé se nerýpají ve svých chybách, ale nezapomínají na ně, aby se jich v budoucnu mohli vyvarovat. Pitvání se ve vlastních chybách je nebezpečné stejně jako jejich zapomenutí. Když Vám někdo dá něco jen tak, aniž by od Vás něco očekával, udělá to velký dojem. Emočně inteligentní lidé si budují silné vztahy, protože neustále myslí na ostatní.

Jednání s nepříjemnými lidmi je frustrující a vyčerpávající. Vysoké EQ umožňuje při interakci s takto obtížnými jedinci držet emoce na uzdě a řešit situaci racionálně. Emočně inteligentní lidé umějí zvážit hledisko toxické osoby a jsou schopni najít řešení a společnou půdu. Emočně inteligentní lidé nemají za cíl dokonalost, protože vědí, že neexistuje. Lidské bytosti jsou od přírody omylné (vnímaná omylnost u druhé osoby je jedním z faktorů osobní přitažlivosti, byť to zní jakkoliv nelogicky). Pokud je Vaším cílem dokonalost, bude Vás neustále nahlodávat pocit nevyhnutelného selhání, který Vás bude nutit se vzdát nebo alespoň snížit své úsilí. Když mají emočně inteligentní lidé radost z něčeho, co dokázali, nenechají si tuto radost nikým zkazit. Nedají na to, co si o nich ostatní myslí, protože jejich sebeúcta přichází zevnitř.