Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa

Lockdown není konec světa (1. díl – sociální komunikace)
Máte-li někdy pocit, když někomu „domlouváte“, že objekt Vašeho domlouvání (partner, dítě) po čase vypne a nechce nic slyšet, je to v pořádku. Je to jedna z obran lidské psychiky. Dle mého soudu je současná česká společnost zahlcena negativními informacemi už natolik, že přestává „poslouchat“ a vypíná. Málokoho už znepokojují řeči o „mrazácích a mrtvolách“, lidí se pozvolna zmocňuje apatie, napětí ve společnosti pozvolna stoupá, davová psychóza ukazuje, zač je toho loket. Proč tomu tak je?
Pro pochopení psychologických souvislostí současné situace je dobré reflektovat jarní fázi pandemie v ČR z pohledu sociální komunikace. Na jaře kromě autoritativního vydávání restriktivních opatření vláda chválila společnost (lidé šijí roušky, tleskají zdravotníkům, společností se neslo heslo: společně to zvládneme) za vzájemnou solidaritu, nakonec jsme to zvládli. Co jiného nám zbývalo? Nevěděli jsme, co se děje, kolik lidí zemře, jaký dopad bude. Tomu odpovídaly naše reakce. Tedy obrovské úsilí a manická obrana. Tím, že všichni šili roušky a pluli na vlně soudržnosti, si nevšímali vlastní úzkosti. Tuhle energii jsme přetvořili do nějaké akce, populaci to zaměstnalo jak mentálně, tak fyzicky. Dávalo to smysl.
Nyní nešijeme roušky, sedíme doma a čekáme, co bude. To je pro psychiku daleko náročnější, koukat na filmy nejde donekonečna, člověk potřebuje s epidemií aktivně bojovat, je to jedna z obran před úzkostí. Postavit se tomu. Sledování filmů je rezignace, šití roušek, resp. na tom navázaná energie nám chybí. Když člověk něco dělá, stává se aktivním účastníkem, bojovníkem, který přispívá k tomu, aby se něco stalo či nestalo.
Na jaře se společnost na začátku vyděsila, ale zpráva byla pozitivní: spolupracujeme. S větrem v zádech, po úspěšném zvládnutí první vlny se spolupráce vytratila. Společnost nevědomky začala problém pandemie bagatelizovat a nevěřit tomu, což odvedlo pozornost od podstatného (možná i od dodržování opatření) – výsledkem je komunikační chaos, celková nedůvěra v systém, a v neposlední řadě také zvýšené počty nakažených.
Mediálním prostorem se v posledních měsících předháněli odborníci v tom, kdo má větší pravdu tím, že popírali a shazovali názory druhých jako bábovičky z písku. To přispělo k informačnímu chaosu, který dokáže člověka zmást a dovést k iracionálnímu jednání. Člověk má tendenci věřit tomu, co je pro něj příjemnější. Proto pro nás mohlo být jakýmsi balzámem na unavenou duši slyšet slova odborníků, že druhá vlna nebude, že je všechno OK. Lidé si v tu chvíli myslí, že když je někdo odborník-lékař, že rozumí všemu, i epidemiologii. Někteří nyní cítí zvláštní pachuť (podvodu), když predikce jejich odborníků nevyšla a hledají obětního beránka, na koho to svalit.
Nešťastná vyjádření z úst vládních činitelů celou situaci jen komplikují. Tito lidé jsou pod enormním časovým tlakem, okolnosti je nutí jednat hned, ne vždy však s chladnou hlavou, připočteme-li, že tento pracovní stres trvá již dlouho, nelze se divit, že v některých vyjádřeních přestřelí. Proto je třeba některé mediální výstupy brát s rezervou a nenechat se rozhodit.
V paměti mi utkvěl titulek, že nás nečekají veselé týdny. To není zdravá komunikace, to je komunikace zoufalého člověka, který ostatní ponouká k ponuré náladě. Když si člověk zoufá, neví si rady, a tak něco plácne. Je pochopitelné, že optikou politika budou následující týdny náročné, ale ne optikou svobodného člověka, který neřeší pandemii, ale vlastní bytí (včetně vlastních úspěchů, pozitivních plánů či projektů, které implikují prožití veselých dní). Politici mívají často vysoké IQ, avšak mnohdy jim chybí SQ (sociální inteligence) a EQ (emoční inteligence), které jsou mimochodem pro šťastný život důležitější než IQ. Lidé nyní potřebují povzbuzení, naději, partnerský přístup nikoliv obviňování a vyhrožování, které lidi rozděluje a obecně zvyšuje napětí ve společnosti.
Skutečné lidské jednání se vyznačuje hlavně tím, že není pouhou reakcí na nějaký podnět, nýbrž je něčím víc. Jednající člověk využívá své schopnosti zaujmout vůči podnětu (otázka: jaké budou následující týdny: a) veselé, b) neveselé) jistý odstup – nejdřív vyhodnotím situaci, zvážím možnosti a pak se pro některou z nich rozhodnu. Lidově řečeno: po zralé úvaze. Tato zkušenost, že mohu jednat několika způsoby, teď nebo zítra, chci rozhodnout sám, nebo si nechat poradit – že mohu jednat podle „svého“, že mne tedy nic neovlivňuje je základem toho, čemu se říká svoboda. Svobodu v rozhodování si nenechme vzít.
Aby si člověk zachoval duševní zdraví v období lockdownu (ale i po něm), je třeba snaha připustit, že situace je taková, jaká je, tím projevíme ochotu nelhat si a přijmout lockdown se vším všudy, i s tím negativním. Byli jsme zvyklí nemít příliš mnoho překážek a mít celou spoustu nejen svých potřeb, ale i svých přání splněných lusknutím prstů. V dnešní situaci je potřeba vědět, že člověk nemůže mít všechno. Krize k životu neodmyslitelně patří. Snažíme se jim vyhnout a předcházet jim. Ale když přijdou? Můžou nás dorazit. Nebo posílit.
Pokud si jako lidé připustíme, že teď budeme žít v obtížných podmínkách, popřemýšlíme, jak v těchto podmínkách můžeme smysluplně fungovat (více v dalších dílech blogu), abychom se cítili dobře, tak se nám to povede a budeme mít klidné, možná i veselé týdny, záleží totiž na každém z nás, na naší svobodě se rozhodnout jaké budou následující týdny.
Na někoho už je těch změn možná přes příliš, neustát to není ostuda. Když budete mít pocit, že jdete bouřkou sami, můžete zavolat školnímu psychologovi na tel. č. 606 478 220 či napsat e-mail.
Tomáš Pauch, školní psycholog