Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa 8

Lockdown není konec světa (8. díl – škola a budoucnost: sci-fi verze)

Současné vzdělávání se obecně vzato stále zabývá tím, jak nacpat do dětského mozku, co nejvíc informací. To mělo smysl o století zpět, kdy byly informace – nositeli vzácnosti, exkluzivnosti. Televize, rádia, natož internety neexistovaly, tištěné noviny byly jen pro elitu, která uměla číst. V takové chvíli bylo žádoucí v začínajících školských systémech děti učit číst, psát, znát historické události, dozvědět se něco o tehdy neznámých vzdálených zemích (cestopisy měly cenu zlata), porozumět přírodě či biologii člověka.

V novém miléniu je to přesně naopak. Informacemi jsme zaplaveni. Veřejnost je bombardována ze všech stran protichůdnými zprávami, že jen stěží zjistíme, kterým vlastně věřit. Je tedy nasnadě, že tím posledním, co mladí lidé toužící po seberozvoji potřebují, jsou další informace – už teď jsou jimi přesyceni.

Mladí lidé jsou náchylní k manipulaci, snadněji podléhají fake news a dezinformacím, proto potřebují vést učitelstvem k budování schopnosti se v té změti chaotických informací zorientovat, porozumět jim, a tím rozlišit podstatné od nepodstatných, aby mohli složit ze střípků ucelený obraz světa a nepodlehli konspiračním teoriím, které mají v lidech vzbudit pocit, že jsou loutkami, hrou osudu.

Pravda (Sartrova i moje) je taková, že každý zodpovídá za svá rozhodnutí: co bude dělat, jak bude žít, čemu věřit. Každý je plně odpovědný za svůj život (nikdo ho tedy neřídí). Už za svého života utváříme budoucí podobu našeho světa a pokud si dnešní generace včas nevytvoří jeho ucelený obraz, na němž by mohla stavět, bude jí utvářený nový svět spíše dílem náhody než záměrného směřování.

Od základek, přes střední, vošky až po vejšky – se školy soustředí na předávání konkrétních dovedností. Jenže pokud nevíme, jak bude v roce 2040 vypadat náš svět a pracovní trh, nevíme ani, jaké dovednosti budou dětem k užitku. Třeba zjistíme, že jsme se učili pracovat na stroji A+ po celou střední školu, a o pár desetiletí později s nelibostí zjistíme, že bude tato schopnost nahrazena umělou inteligencí, a člověk se půjde tzv. klouzat. Jak pravil Herakleitos – panta rhei – vše je v pohybu, pokrok nelze zastavit.

Experti z pedagogických fakult napříč světem se shodují, že by měly krom jiného školy vyučovat kritické myšlení, komunikační schopnosti, spolupráci a tvořivost. Za pár let by se mělo upozadit pilování technických dovednosti a zaměřit se na univerzálně využitelné schopnosti – především schopnost vyrovnávat se se změnami, učit se zbrusu nové věci nebo ustát úplně nové situace se stoickým klidem (chladnou hlavou). Aby člověk udržel krok se světem např. v roce 2040, bude potřebovat nejen přicházet s novými nápady a vynálezy, ale především znovu a znovu objevovat sám sebe.

Před sto lety se naši předci stěhovali z vesnic do měst, do továren, do skláren, do textilek. To byla víceméně jediná výrazná změna v jejich životech, oženili se, vychovali děti, 40 let mačkali sklo v jednom podniku a hurá do důchodu. Co nás však čeká v roce 2050?

Život se zcela jistě přesune do kyberprostředí, práci si budeme hledat ve virtuální realitě, budeme pracovat například jako spisovatelé nikdy nevycházejících e-knih (v tom bude jejich atraktivita). Na on-line seznamce budeme vystupovat jako: genderově nevyhraněné osoby, aktuálně procházející úpravou věku, s životním cílem – dožít na Marsu. Prostě Matrix.

Za dalších pár let bude seznamování pasé, dokonalý protějšek lidem najde algoritmus (pravidlo, jehož použití zaručuje správné řešení), nebo ho rovnou vytiskne v 6D tiskárně. Pak vytvoří algoritmus, který bude dokonale psát knihy – lidských spisovatelů nebude třeba. Knihy budou tak dokonalé, že proti nim bude Kafka brakem a v tu chvíli – člověk přestane být člověkem.

Komu to zní, jako crazy sci-fi, měl by si položit otázku, jak by zareagoval člověk před sto lety na představu možnosti změny pohlaví (transplantace orgánů, lifting, nová prsa, obličej), a vida po roce 2000 je to běžná součást světa, stejně jako se oženit s figurínou s dokonalou imitací kůže a kupovat jí drahé parfémy (za pár let budou i mluvit). Turbulentní změny v budoucím světě způsobí, že člověk projde za svého života více různými obdobími (přestupy v oborech, v gendru, ve světonázoru) a ty spolu budou čím dál tím méně souviset. Otázka „Kdo vlastně jsem?” bude komplikovanější než kdy dřív.

Změny jsou stresujícím faktorem a od jistého věku je zažíváme velmi neradi. Když je někomu 16, jeho dosavadní život je jedna velká změna: mění se tělo, rozvíjí se myšlení, prohlubují vztahy s ostatními. Vše je v pohybu, mladý člověk objevuje stále něco nového, především taky sám sebe (identita, intimita, sexualita). Všechno je to tak trochu děsivé, ale zároveň dobrodružné – vzrušující. Mladým lidem se otevírá svět plný možností a příležitostí, chtějí ho dobýt.

Po padesátce se do změn či dobývání světa už tolik nechce, padesátník dává přednost stabilitě, jeho dovednosti, kariéra, to, kým je, jeho světonázor – to vše ho stálo už tolik úsilí, že jeho ochota začít znova od začátku klesá. Čím víc úsilí jsme do něčeho vložili, tím obtížněji se toho vzdáváme ve prospěch něčeho nového. Padesátníci sice stále ocení nové zážitky nebo drobné změny, ale většinou po padesátce ztrácí ochotu kompletně překopat svůj pohled na sebe sama, svoje já.

Stručně popsáno pohledem neurologie: mladý mozek je tvárnější než ten starší. Propojování neuronů novými synapsemi je po padesátce už velká dřina, avšak v polovině 21. století si člověk nebude moci dovolit „zamrznout“ u jednoho oboru či světonázoru. Svět by kolem něj totiž mohl nenávratně prosvištět a nechat ho daleko za sebou živořit jako udivenou fosilii. A to desítky let, protože doba dožití poroste (dnes nikoho nepřekvapí čilí devadesátníci). Abychom v budoucnu obstáli, a to nejen ekonomicky, ale hlavně společensky, neobejdeme se bez neustálého učení a znovu utváření sebe sama. Obzvláště v tak mladém věku, jakým bude padesátka.

Z toho, co se dnes považuje za zvláštní, divné, cizí či vzdálené se mohou v budoucnu stát nové normy, na druhou stranu principy (nejen vzdělávací), o které se lidstvo opíralo stovky let přestanou platit. Lidé budou čelit novému světu, se kterým se ještě nikdy nesetkali – megainteligentní roboti (stroje), úpravy těla („snižování věku“), algoritmy na cílené řízení emocí, ovládání počasí a hlavně – potřebě měnit pracovní obor (zaměření) každých deset let.

Jak tedy vhodně reagovat na naprosto neznámé situace? Jak žít ve světě, v němž silná nejistota není výjimkou, ale pravidlem? Aby člověk v takovém světě přežil či dokonce prospíval, bude potřebovat psychickou flexibilitu a špetku emocionální vyrovnanosti k tomu. Člověk se totiž bude muset čím dál častěji vzdávat toho, co už dobře zná a osvojovat si nové a neznámé.

Naučit budoucí generace dětí, aby se vydaly do neznáma a zároveň se z toho „nezvencly“ (zachovaly si duševní integritu, nevyhořely na počkání), bude mnohem náročnější, než je učit řešit kvadratické rovnice či určovat příčiny druhé světové války. Z účasti na přednáškách (frontálních způsobech výuky) si to neosvojí, neboť sami pedagogové v hojné míře nevládnou onou duševní flexibilitou, potřebnou pro 21. století, protože jsou sami produktem starého způsobu vzdělávání.

Rakousko-uherský vzdělávací model (panující dodnes), který reagoval na průmyslovou revoluci v podstatě stále zanechává školu v jakési podobě továrny. Velká kamenná či betonová budova v centru města, v jejích útrobách jsou více méně identické místnosti, v každé z nich jsou stoly, židle. Zvonění (siréna) ohlašuje začátek hodiny (směny) – vstupujete do místnosti spolu s 30 dalšími, narozenými v témže roce. Hodinu po hodině se tam střídají dospěláci v mluvení, a za to dostávají odměnu (plat). Jeden mluví o tvaru a pohybu Zeměkoule, další o dějinách lidstva, jiný zase o lidském těle. Navzdory výsledkům, kterých v minulosti tento model dosáhl, míří takový model pomalu a jistě do starého železa.

Co mám říct desetiletému chlapci, který je znuděn školometskými výklady a chce být jednou strojvůdce? Pravděpodobně se už nesveze, ale ve škole mu to neřeknou. A aby mohl být například za 20 let v centrálním depu a řídit dopravu (byť klikáním na myš), neobstojí s tím, že vyjmenuje druhy mrkve. Ve svém povolání se bude muset umět učit novým věcem, poznávat nové systémy a hlavně ustát další změny, nehroutit se z toho.

Doporučil bych mu: nespoléhej příliš na dospělé, většina z nich jsou super lidi, ale nerozumí novému světu, dříve se jejich radami dalo řídit, znali totiž tehdejší svět, který se příliš neměnil. V novodobém světě, který charakterizují prudké změny už nelze poznat, co je nadčasová pravda a co již zastaralý poznatek. Na co se tedy spolehnout?

Dá se spolehnout na nové technologie, že to všechno vyřeší za nás? To by mohlo být příliš riskantní – technologie (stejně jako oheň, nebo telefon) dobře slouží, ale když se stanou pány mohou ovládat lidské osudy. Chyba ovšem není v technologiích – pomáhají lidem dosahovat žádoucích cílů, pokud víme, co od nich v životě chceme. Pokud to nevíme, mohou náš život naopak ovládnout.

Technologické vymoženosti se čím dál tím lépe orientují v člověku a snadno si ho podmaní místo toho, aby mu sloužily. Každý den lze na ulici potkat někoho s ohnutým krkem, kdo nevnímá okolí a obličej má přilepený k displeji telefonu. Co myslíte, ovládá svou technologii? Nebo je to naopak?

Lidé mají telefony nabušené kdejakými aplikacemi, které v podstatě o majiteli ví vše, včetně počtu kroků, které ujde, jak mu bije hercna (v hantecu srdce), kde teď jsou, s kým kamarádí, co si píšou, jakou mají rádi hudbu, filmy, boty, kabelky, kolik utrácí. Není nebezpečné, že o nás systém tolik ví? Můžou toho budoucí chytré algoritmy využít proti nám? Např. dokonalé spisovatelské algoritmy nám v budoucnu možná napíšou knížku přímo na míru a my si jí proto budeme chtít koupit.

Neměli bychom se tedy spíše spoléhat na hlas svého srdce? To možná funguje v moderních pohádkách typu Titanic, Forrest Gump, Bridget Jones atd., ale ne v reálném životě. Lhát si do kapsy, to se nemusí vyplatit. Mnoho lidí sebe sama moc dobře nezná a ve snaze „naslouchat svému srdci“ podlehne snadno manipulaci. Náš vnitřní hlas (proud myšlenek – činnost mozku) v sobě totiž obsahuje názory rodičů, kámošů, státní propagandu, mediální masáž, reklamy, jimiž jsme každodenně vystaveni.

Se zdokonalováním technologií bude čím dál snadnější manipulovat s našimi pocity a touhami, a „jít za svým srdcem” bude o to více rizikovější. Srdceryvné spoty, dokonale zmanipulovaná videa či fakta umě tahají za nitky v našich mozcích tak, že máme problém rozpoznat, které své pocity jsme vytvořili sami a které marketingoví experti. Ostatně úspěchy volebních kampaní namířených na manipulaci s lidskými emocemi jsou dnes již běžným koloritem. Volby nevyhrávají programy, ale „dokonale“ promyšlené marketingové akce. Proto současné demokracii, resp. způsobu voleb zvoní hrana a mělo by to být tématem veřejné diskuse.

Abychom v budoucnosti neztratili hlavu (rozum, emoce) – sami sebe, je třeba, co nejdůkladněji poznat náš „operační systém” – kdo jsme a co chceme od života. Sokrates, Sv. Augustin a další filosofové napříč staletími vyzývají: „poznejte sami sebe”. Pro budoucnost, zdá se rada rozumbradů jako klíčová. Nadnárodní obchodní internetové giganty, či dokonce vláda si brousí zuby na to, aby nás poznali dříve, než my sami. A když se jim to povede, je jen na nich, jestli se nás – lidi – náš operační systém (mozek, rozum, emoce) pokusí „hacknout“, aby dostali, co chtějí (peníze, hlasy, duši).

Abychom znaly dokonale sami sebe, potřebujeme tuto schopnost rozvíjet, zdokonalovat (možná více než velkou násobilku či vyjmenovaná slova) a to už od mala.

Jedním z důvodů, proč se Dánové každoročně umísťují mezi nejšťastnějšími zeměmi světa může být jejich postoj ke vzdělávání. Děti na dánských školách mají jako povinný předmět vedle těch klasických také hodiny empatie. Učitelé je považují za stejně důležité jako angličtinu nebo matematiku. Během nich se učí porozumět problémům ostatních a najít řešení, poznávají lidské emoce – poznávají sebe – jinými slovy: stávají se odolnějšími proti nejistotám, manipulacím či kolapsu z těch věčných změn (který svět čeká) a to se do budoucna zdá jako výhodnější „dovednost“ pro život, než umět vyjmenovat všechny druhy mrkví, jako když bičem mrská.

Řeči o zhýčkané mladé generaci postrádají právě empatii (dokonce jsou nebezpečné tím, že ponižují mladé lidi). Každý mladý člověk by měl argumentovat a postavit se rodičům, když říkají: jó za nás jsme přišli ze školy, hodili tašku do kouta a šli ven, a vy jen sedíte u mobilu. Současná mladá generace je méně odvážná v podstupování rizik, úzkostnější, depresivnější, to je důsledek změny starého světa v nový – je to jakási křehkost (zranitelnost) není to však slabost mladých lidí. K psychické křehkosti totiž přispívá někdy přílišná péče a přehnaná ochrana ze strany rodičů: usnadňování života, vyzvedávání ze školy, z kroužků, okamžitá výměna jen lehce ušpiněného oblečení, tablet do kolébky, neustálá kontrola (volání), strach o děti – to vše si vybírá svou daň. Nejen že tak dětem klesá imunita, ale také odolnost vůči zátěžovým a mnohdy i každodenním situacím. 

Když sečteme nevhodný přístup rodičů a vytváření dokonalého obrazu lidí na sociálních sítích, který následně prosakuje do sebeobrazu jednotlivce (sebeúcty, sebevědomí)- nelze se divit, že mladá generace je křehčí. Nevyzná se totiž v tom chaosu okolo, v tom novém světě, nevyznají se ani v sobě. To není důvod se jim vysmívat, spíše je lepší jim pomoci ve škole (v rodině) zdokonalovat se „lidsky“, v umění vyznat se v sobě, aby v budoucnu obstáli, aby mohli být šťastní, vyrovnaní, sebevědomí a mohli tak pozvednout svět.