Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa 7

Lockdown není konec světa (7. díl – škola a budoucnost)

Svět se během posledních dekád proměňuje tak rychle, že člověk často ani nestíhá všechny změny registrovat a nějak se s nimi vypořádávat, neřku-li se na ně připravit. České školství je dlouhodobě terčem kritiky ze všech stran, že se neumí přizpůsobit a neučí děti tomu, co si bude budoucnost od nich žádat. Asi všichni zažili na druhém stupni ZŠ to věčné přepisování učebnic do sešitů, nebo lpění na zapamatování si všech druhů mrkví (což jsme obvykle všichni zapomněli za půl roku). Je to vhodná průprava na budoucnost? Není, spíše to nahrává naštvaným rodičům, kteří nyní na vlastní oči vidí, co se jejich děti učí. Média v honu za senzacemi zveřejňují katastrofické příběhy z on-line výuky prostřednictvím rodičů a jejich výpovědí: jak to učitelé nezvládají, že jsou na dovče a tak dále.

Ve Finsku je studium učitelství na prvním místě uchazečů z řad středoškoláků, a pak, až na druhém místě medicína, mírně nadneseně: být učitelem ve Finsku, je jako být Bradem Pittem v Hollywoodu. U nás bývá studium učitelství na chvostu atraktivity mezi studenty, pro některé je jakousi záložní variantou, když se nikam jinam nedostanou. Není tedy divu, že 50% absolventů pedagogických fakult do škol ani nenastoupí, a když už nastoupí, tak 30% z nich končí ve školství během 1-3 let. Nelíbí se jim plat, který je nejnižší v rámci platů učitelů v Evropě. Čtvrtina učitelů, kteří učí je vyhořelých, stále však učí, protože nejsou jiní učitelé, české děti ze základek nesnáší školu nejvíc z Evropy, možná i proto se ve čtenářské gramotnosti dívají na záda Polákům či Estoncům. Překvapuje tedy někoho, jak se česká vláda staví ke vzdělávání v období lockdownu?

V rámci své praxe jsem navštívil možná přes sto škol. Neodvážil bych se žádnou z nich titulovat dobrou či špatnou školou. Jediné, co vím, že existují horší a lepší učitelé (stejně jako horší a lepší doktoři, pekaři, instalatéři, psychologové). Proto nesouhlasím s principem: házet všechny učitele do jednoho pytle. Mnoho učitelů se popasovalo s novou výzvou skvěle, někteří na sklonku kariéry (hodně po šedesátce) strčili leckteré mladší učitele do kapsy, nebojí se prostředí on-line, chatují, píšou maily, meetují se, zoomují, dělají video rozhovory, video konference, prezentace, vymýšlí svoje věci – mnohdy ve dne v noci. Sice jsou z toho všeho unavení a mají už z civění do obrazovky tiky, přesto je na nich vidět radost z kontaktu se svými studenty.

Ano, jsou učitelé, kteří mají svoje studenty rádi, dělají svojí práci perfektně, i distančně. A mají z toho upřímnou radost, nezabalili to. Těm třeba děkovat, ne-li rovnou tleskat. A pravdou je, že těm je ve finále jedno, kolik mají na pásce, neboť práce učitele – je pro ně posláním. Když někdo umí vést studenty, předávat jim postřehy o oboru, naučit je dovednostem, tak to není kvůli diplomu z ped. fakulty a absolvováním x semestrů didaktiky, to se dává do kolébky a aby to mohl člověk dělat dobře, tak to prostě musí mít rád.

Učitelé a obecně pedagogičtí pracovníci jsou dlouhodobě „neviditelnou“ a velmi podceněnou profesí, přestože na nich stojí celá společnost. Za každým, kdo něco přináší společnosti – běžní lidé, kteří vykonávají běžnou práci, ale i za inženýry, astronomy, profesory, umělci… prostě za všemi, stojí často bezejmenná řada pedagogů, která k úspěchu daného jedince a jeho přínosu společnosti přispěla. To by nemělo být opomíjeno.

Vlastně mě to vede k optimismu, věřím, že studenti si pod vedením učitelů poradí s jakousi časovou ztrátou, a nebudou společností tlačeni k tomu, aby si vypsali epitaf k vlastní profesní kariéře z důvodu, že se zrovna v roce 2021 něco nenaučili.

Vyjádřeno přímo z praxe slovy kolegy k aktuální situaci: Pokud se zaměstnavatelů zeptáte, co očekávají od absolventů, tak většinou řeknou, že jim nevadí díry v dovednostech či znalostech. Oni si je rychle zacvičí. Mnohem více než hard skills požadují, aby zaměstnanci nechodili s kocovinou do práce, aby se nehádali s klientem, respektovali firemní hiearchii. Když mají práci hotovou, aby se hlásili o další práci a nezasekli se na mobilu. A měli proklientský přístup a chápali, že pokud nebude růst firma, neporoste ani jejich mzda. Aby byli flexi, neodmlouvali, když se hrotí termíny a je potřeba přes víkend dokončit zakázku apod.

Argumenty typu: „nemáte nic velkého v životopise, maturoval jste v roce 2020“ patří do minulého století, takže to rovnou splachujte. Pokud dokážete být sami aktivní a ukážete, že umíte za to vzít, pozbývá CV důležitosti, protože máte co ukázat – dokážete demonstrovat své schopnosti, předvést své výsledky, a to přece nelze vyčíst v životopisu. A jestli máte pocit, že nic neumíte, že někde v práci budete vařit z vody, zeptejte se Vašich učitelů, jaké byly jejich první momenty za katedrou, možná zjistíte, že také měli pocit, že nic neumí, že je žáci rozcupují, časem se však otrkali a ti, co se vzdělávali dál a vzdělávají dodnes – to jsou ti skvělí učitelé. Proto není vhodné se hroutit, když něco v práci nepůjde, spíš je lepší se zatvářit, že tomu rozumíte (i když nerozumíte) a až pak přijdete po práci domů, tak na sobě dál pracujte, odřekněte víkendovou pařbu, vzdělávejte se, objíždějte workshopy, kurzy, setkávejte se s mistry oboru (i když jsou na druhém konci republiky), bez sebezdokonalování a učení se novému, se v budoucnosti neobejdete (pracovník moderní doby by měl zvládnout 3 až 4 přestupy mezi obory – mnoho oborů totiž časem zanikne, pokrok je vytlačí do propadliště dějin).

Ještě o pár generací nazpátek (poválečná doba – normalizace) byla volba povolání vlastně jakýsi výběr z mentálního katalogu cca 100 profesí, které každý znal a věděl, co tyto profese obnášejí. Protože byly role takto známé (např. doktor, učitelka) a nebylo jich mnoho, hrály si na ně už děti, a volba povolání proto byla záležitostí mladého věku. V 18 letech měli lidé často jasno.

Dnešní situace je diametrálně odlišná, protože existují tisíce profesních rolí, jejichž náplň se liší mezi firmami i mezi obory. Pravdou je, že současná mladá generace přijde na trh práce, který bude obsahovat typy práce, o nichž ještě nevíme, přesto tušíme, že přijdou, tudíž ani školy nevědí, co nyní učit, aby to mělo nárok na úspěch za dvacet let. Na druhou stranu také víme, že hrana brzy zazvoní poštovním doručovatelům, strojvedoucím, pracovníkům cestovek, pokladním, kuchařům, taxikářům, hosteskám či montážním dělníkům (a pak konečně z Jablonce zmizí ty ohyzdné haly, které do tak krásného města nepatří).

Nabízí se otázky: Co bude muset umět člověk, aby obstál na trhu práce za 10 či 20 let? Kdo bude nejžádanějším a nejcennějším pracovníkem budoucnosti? A co tedy ve školách vlastně učit?

V době plné automatizace nebudou zaměstnavatelé lpět na dosaženém vzdělání, nýbrž na reálných „lidských“ dovednostech: komunikace, schopnosti spolupráce, schopnosti řešit krizové situace, organizačních dovednosti, empatie, chuť vzdělávat se, učit se novým věcem. Odbornou obec víří debata, která potvrzuje jak slova kolegy z praxe, tak potřebu do budoucna v mladých lidech podporovat a rozvíjet cenné interpersonální dovednosti (komunikace, spolupráce, empatie). Otázkou je, nakolik tato generace bude ochotná a schopná odložit svá mobilní zařízení a spolupracovat jako tým, rozumět emocím. Podle některých názorů bude důležité naučit se, kdy je čas vypnout své mobilní zařízení a potkat se tváří v tvář, člověk s člověkem – rozumět si. Ostatně dnešní doba ukazuje v plné nahotě, jak moc chybí dobrá komunikace, v krizové situaci je za přispění politiků empatie doslova zadupávána, stává se prázdným neznámým pojmem. Vládní činitelé připomínají spíše groteskní postavy z pera absurdního dramatika. Není to o tom, že máme vládu, jakou si zasloužíme, jde spíše o to, že se vytrácí skutečné a užitečné hodnoty, a je to vidět nejen v politice, mnohdy i ve školách, životě obecně. Nejvyšší čas na změnu.