Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa 6

Lockdown není konec světa (6. díl – mládež a láska)

Poslední měsíce lemují veřejný prostor četné debaty o ochraně seniorské generace, nemělo by se však opomíjet, že máme národ plný vyčerpaných rodičů (střední generace na kolenou), kteří jsou na hraně vyhoření: ono totiž pracovat, učit se s dětmi, organizovat celý den, postarat se o domácnost – to už nelze vydržet moc dlouho, obzvláště pokud je to násobeno všudypřítomnou netrpělivostí a nejistotou, zosobněnou v otázce často kladenou dětmi, když se jede na výlet: Už tam budem?

A mladá generace? Tu rovnou odepsali – mladí mají nálepku: megapřenašeči, chtějí maturitu zadax, nezodpovědná generace a další podobné zkratky, které jen prohlubují mezigenerační propast. Přitom – jsou to právě mladí dospívající lidé (generace 15-22), kteří museli často rychle dospět a v mnoha rodinách i převzít velkou odpovědnost – nejen za sebe, ale i za sourozence, chod domácnosti, často poskytli morální podporu zoufalým rodičům. To není vůbec málo, staly se důležitým pilířem současné společnosti, podobně jako Atlas drží nebe. A do toho všeho mají svých starostí dost: že neodmaturují, že si nenajdou lásku, že nezvládnou přijímačky na vejšku, že ve škole nemůžou pilovat skills a neví, jestli se pak v oboru uplatní.

Nazývat tedy současnou mládež nezodpovědnou bandou není fér, protože tito mladí lidé zažívají první velkou krizi a zvládají jí, mnohdy statečněji než dospělí. Mnoho mladých lidí krize vybičuje ke zdolávání dalších životních výzev, mnozí uspějí a dorostou do věku 40 let, budou utírat sedýnky svým ratolestem a poslušně platit daně (a to bude asi velká pálka) a za dalších třicet let možná začnou hromadně skuhrat onen omšelý refrén směrem k mladým: „Jó, to za našich mladých let nebejvalo“. Ostatně to se děje, co je svět světem a člověk člověkem.

Často si dospělí (rodiče mezi sebou) vyprávějí, jak nesmyslně tráví mladí lidé svůj čas, při bližším pohledu však zjistíme, že nedělají nic jiného než, že se přizpůsobují světu, ve kterém žijí, a který jim připravili jejich rodiče.

Současný svět mládeže (včetně party z Pakáže) je neuvěřitelně inspirující a nabízí velmi zajímavou, někdy až děsivou zpětnou vazbu na svět dospělých, ale i na svět jako takový. Mladí lidé jsou totiž ohromně šikovní ve vystihování absurdit, ve kterých žijeme, a to se dospělým často nelíbí, i když je to posouvá dál. Rozhodně se ze světa -náctiletých mají dospělí hodně co učit. Když k němu budeme otevření, pomůže nám nejen růst, ale i neupadnout do rigidity a nebýt s přibývajícím věkem naštvaní na celý svět. Dospívající nám nastavují zrcadlo, tak před ním neuhýbejme pomocí odsouzení a opovržení. Berme ho spíše jako šanci poučit se (nejen) ze svých chyb.

Mladé lidi nejvíce trápí, že se nemohou setkávat se svými přáteli, kamarády, spolužáky (sociálními oporami), kteří jsou pro ně v tomto věku zásadní oporou. Pro jejich trápení lze najít pochopení uvědoměním si, co pro nás starší bylo v mládí přirozené, tj.: randění, setkávání, hledání identity, intimity, sexuality – hledání sebe, kdo jsem, jak mě druzí vnímají. O to všechno přicházejí, už rok. Některým krachnul vztah. A láska, ta bývá v období vynořující se dospělosti (15 – 22 let) tématem č. 1.

Zamilovanost (nebo-li čerstvý vztah – pár měsíců, vše klape) tvoří jen malou a ne až tak podstatnou součást vztahu, který nazýváme milostným (partnerským). Zamilovanost tedy není láska ani vztah, nýbrž šalba (vysvětlím níže). Jan Amos Komenský by řekl: zamilovanost jest touha po těle dříve, než oba poznají povahu a než nabudou znalostí i ostatních poměrů. Jinými slovy vyjádřeno přímo z praxe klasickým evergreenem: např. když se dva zadaní do sebe zakoukají, tak si pod rouškou zamilovanosti/šalby (první měsíce) neoficiálně slibují odchod od svých dosavadních partnerů a nový začátek spolu. Často se tak neděje, právě proto, že akutní zamilovanost (pod vlivem šalby, ve skutečnosti hormonů) odezní a už se do nového vztahu tolik nechce.

To, jak se vyjádřil Komenský má velkou platnost, potvrzují to moderní výzkumy lásky. Láska je spíše klidným přátelským vztahem s respektem a péčí k druhé osobě (partnerská, mateřská a rodičovská láska, bratrská a sesterská láska, láska k bližnímu). Pravá láska obsahuje prvky vášně, intimity a oddanosti, zatímco zamilovanost poslední dva postrádá. Zamilovanost je výbuch v chemické laboratoři s názvem mozek. David Černý kdysi přemaloval zelený tank pod Petřínem na růžovo a způsobil tím poprask nejen v Praze. Když přijde zamilovanost, šedý mozek se s trochou nadsázky zabarví růžovým hormonálním inkoustem. Za vším jsou tedy hormony, pokud objekt našeho zájmu reaguje žádoucí (očekávanou) odezvou (začínáme spolu chodit), vznikne bouře hormonů, to způsobí, že se cítíme nesmrtelní a náš partner je středobodem našeho vesmíru (v podstatě jsme sjetý láskou, zbaveni příčetnosti).

Když se ze zamilovanosti stává mnohem silnější cit (láska), vstupuje na scénu další neurohormon – oxytocin. Ten přispívá k prohloubení důvěry, pocitu spojení a blízkosti nejen mezi partnery, ale hlavně mezi matkou a novorozenětem, takto si příroda chemicky jistí, aby matky děti neodložily. S oxytocinovou náloží přicházejí pocity něžnosti, uspokojení a naplnění z blízkosti a sdílení života s tím druhým. V případě partnerství tedy příroda takto jistí, že se partneři budou chtít tulit a život tak bude moci pokračovat dál.

Červenou nití, která se táhne příběhem mladých párů je nezkušenost ve vztazích, je to logické, když člověk zažívá první lásku, tak zkušenost teprve získává. Nezkušenost se projevuje často v komunikaci, proto se mladí neubrání podpásovkám během neshod či vlastních emočních rozladění typu: ty mě nemiluješ jako já tebe, půjdu za jiným, když se se mnou rozejdeš tak mě máš na svědomí, vydírání – když se se mnou rozejdeš pošlu všem tvoje fotky. Dochází i k výhrůžkám, sexuálnímu nátlaku (fyzické ataky zažila třetina osmnáctiletých ve svých vztazích).

Zatímco počátkem milénia byl za nejhorší druh rozchodu považován ten přes SMS zprávu, dnes se laťka ještě snížila. Čím dál tím častěji se objevuje fenomén ghostingu, což v podstatě znamená vypařit se a nezanechat po sobě žádné stopy, to leccos vypovídá o komunikaci ve vztazích mladých lidí. Romantické večeře, nekonečně dlouhé večerní procházky, chození do divadel, kin nebo galerií postupně začíná nahrazovat jev, který lze nadneseně pojmenovat „Netflix a Chill“. Ze sledování seriálů doma se stalo regulérní rande. Na náročnější aktivity už zkrátka není čas, prostor ani energie (covid to jen zvýraznil) – a takový je svět nejen mladých, ale i dospělých (pevné vztahy se budují hůře), to nezní příliš povzbudivě, ostatně nestálost ve vztazích potvrzují statistiky rozvodovosti, každé druhé manželství se rozpadne (nejvíce jsou ohroženy manželství párů do 25 let). Někdy je láska krutá, a krutou pravdou je, že většina prvních velkých lásek se rozplyne. Výjimek, tedy celoživotních párů (klapne to na první dobrou), je sice jako šafránu, ale jsou.

Jak se pohybujeme ve vztazích, zkrátka jak nám to jde, do určité míry závisí na tom, jak jsme nasycení z původní rodiny základní – bezpodmínečnou láskou. Když jste z dětství nasyceni zmíněnou rodinnou láskou (rodiče vás od narození hladí, zpívají u postýlky, čtou pohádky, jsou oporou, chválí, milujete je), neženete se pak jako bláznivé střely do každého náznaku emocí, abyste se „dokrmili“. Umíte lépe poznat tu „skutečnou“ lásku, více vyčkáváte, neženete se do milostných dobrodružství, nepodléháte zamilovanému omámení na potkání, jste sami v sobě více ukotvení. 

Daleko spíš je ovšem četnost zamilování daná také tím, jakou máte povahu, jestli jste spíše samotář, nebo společenský tvor, jestli vás baví klid, nebo život na horské dráze, jestli se emocí bojíte, nebo emocemi žijete, jestli jste momentálně, právě teď, ve vztahu, nebo sami, jestli jste sami krátce, nebo spoustu let, zda za sebou máte rozvod plný bolesti, nebo rozchod klidný tak, že vám umožní další starty vlastně vzápětí, jestli máte svůj život obecně spokojený, nebo čekáte, že vám jej spokojeným udělá láska, kterou právě hledáte (a tedy se ochotněji zamilováváte).

V naší kultuře jsme zvyklí lásku romantizovat, když přišel Titanic do kin, dvakrát se země otřásla, slzavý příběh velké lásky skončil tragicky, nebyla tak příležitost, aby čas vztah Rose a Jacka prověřil – a dlouhodobý vztah je vždy kontinuálně prověřován např. společným bydlením, narozením dítěte, nevěrou, vyletěním dětí z hnízda – zkrátka momenty, které mohou ovlivnit budoucnost vztahu. Vztah dvou lidí (v partnerství) ve své šíři představuje především ustavičnou práci na jeho prohlubování, udržování, poznávání, zvelebování, na pohybu v něm – vlastně je to kumšt: umění komunikace především.

S tím souvisí i způsoby, jak posilovat pevnost partnerských vztahů a jejich udržitelnost v této době. Doporučil bych: hledejte na partnerovi pouze pozitiva, snažte se najít alespoň něco, za co můžete partnera pochválit. Nestaňte se stíhačkou/stíhačem: nebombardovat partnera denně 800x, že ho milujete, dát mu i oddych (chybět si, je někdy pro vztah posilující). Napište dopis, když máte partnera daleko a nemůžete se vidět každý den, vlastní rukou psané písmo je jiné než písmo z obrazovky, je autentické, originální a voní, písmo z obrazovky je pořád stejné, dostat dopis od milého do schránky je návykové, dělá totiž velkou radost (mozek zaplaví hormon štěstí). Jestli psaní čtete desetkrát a očicháváte, ne nejste divní.