Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa 5

Lockdown není konec světa (5. díl – frustrace a deprese)

Tu a tam slýchávám věty typu: Už jsem ze všeho flustrovanej. Mám z toho depku.

Frustrace je emoční prožitek vlastní neúspěšnosti v širším pohledu, v užším také znemožnění (omezení) dosáhnout zvoleného cíle. Skutečnost, že jsou restaurace zavřené, nemusí pro mě znamenat žádnou překážku – tedy frustrovat mě, do té doby, než pocítím potřebu pozvat někoho na večeři, nebo že budu mít jednoduše hlad (a neumím vařit). Zdrojem frustrace je tedy nějaká překážka na cestě ke zvolenému cíli. Má-li student cíl zdárně zvládnout maturitu, při neúspěchu zažije frustraci, na kterou může zareagovat konstruktivně (zvýšeným úsilím v učení) nebo nekonstruktivně: agresí (obvinit učitele, rodiče) či únikem (na druhý pokus se ani nebudu učit).

Již delší dobu můžeme na vlastní kůži zažívat nedostatek fyzických, sociálních a dalších významných aspektů života, který v nás vyvolává neklid a potřebu obnovit dostatek výše uvedených aspektů života. Jestliže se nedostaví obnova normálního života (překážkou jsou vládní omezení), člověka může lapit dlouhodobá frustrace. V takové chvíli prožívá člověk pocity méněcennosti: mnoho lidí nyní nemůže dělat to, v čem jsou dobří v plné míře, ztrácí víru v sami sebe, zapomínají na to vše dobré, co v životě udělali. Proto směle vybízím k pravidelné inventuře osobních, životních, profesních a všech dalších úspěchů – jde o to nezapomenout, že jsou naší součástí navždy a tenhle „divnej“ rok to všechno nevymaže.

V poslední době mě mile potěšilo potkat několik jedinců, kteří situaci zvládají celkem dobře a nejsou frustrováni, jsou jakýmisi šiřiteli světla – dobré nálady. Někteří jsou opojeni láskou, nic víc neřeší, jen září, jiní zas přijímají situaci jako samozřejmou – v jejímž rámci se naučili být šťastní a tvořiví, tím se jim povedlo zaujmout kladný postoj k životu navzdory všem různým omezením, i těm týkajících se lidských svobod.

Sartre či Fromm ve své době upozornili na opačný a neméně zhoubný fenomén přebytku svobody. Svoboda zbavená významu a smyslu zejména v konzumní společnosti může být činitelem odcizení a existenciální frustrace člověka moderní doby, na kterou mnozí obvykle reagovali zběsilou honbou za pofiderními hodnotami a svět ve své globální podobě zapomněl např. na otázky ekologie planety, to je však na jinou debatu, nicméně platí, že bez covidu i s ním, tedy s přebytkem či nedostatkem svobody, stojí svět před otázkou – Quo vadis?

Dlouhodobá frustrace (i ta existenciální, způsobená např. masivním huntováním přírody) může člověka dovést do stavů úzkosti či deprese, v takovou chvíli je vhodné vyhledat odbornou pomoc. Avšak 50% lidí s psychickými problémy nevyhledá odbornou pomoc, výskyt deprese a sebevražd se aktuálně ztrojnásobil.

Připustit si, že mám problém, není snadné – ale přehlížet potíže a dělat, že neexistují, není příliš výhodná strategie, krom jiného stojí hodně vnitřních sil. Zásadní pro změnu psychického stavu k lepšímu: je uvědomit si, že problém mám, připustit, že skutečně existuje. Tedy uvidět ho, přestat přehlížet „slona v pokoji“, a pojmenovat ho. A to jde někdy lépe, až když je ten slon dost velký. Ovšem vůbec to není snadné, protože se tím často mění dosavadní jistoty a představy o životě, vztazích, sobě samotném. V určitou chvíli může být snazší nahlédnout, jak na tom jsem: to nejen umožní pokročit dál a vyhledat pomoc, ale i samo o sobě přinese úlevu. Samotný impulz, který člověku umožní připustit si, že má potíže, většinou bývá buď velká psychická a fyzická nepohoda, nebo obava ze ztráty něčeho, na čem mu velmi záleží.

Z doby před nalezením účinných antidepresiv víme, že deprese odeznívá i bez léčby. Náš organismus je schopen se s ní vypořádat. Problémem ale je, jak dlouhou dobu k tomu potřebuje. Případy neléčené deprese významně ovlivňují kvalitu života ve všech směrech, někdy doslova „vykousnou“ ze života člověka podstatný (nenahraditelný) díl mozaiky.

Deprese v medicínském slova smyslu je charakterizovaná třemi hlavními příznaky – depresivní náladou, ztrátou zájmu a radosti z aktivit a snížením energie.

Mezi další symptomy (příznaky) deprese patří: zhoršené soustředění, snížené sebevědomí, pocity viny a bezcennosti, smutný výhled do budoucnosti, myšlenky na sebepoškození a sebevraždu, poruchy spánku a změna chuti k jídlu.

K tomu, aby byla deprese diagnostikovaná psychiatrem či klinickým psychologem, musí být přítomné minimálně čtyři z uvedených příznaků (z toho alespoň dva hlavní) po dobu nejméně dvou týdnů. Důležitou roli někdy hrají blízcí lidé, kteří vidí, že se s člověkem děje něco, co už není běžná únava nebo smutek, a mohou člověka podpořit, aby vyhledal pomoc.

Vyhledání pomoci může zajistit porozumění potížím, dodává naději a posiluje motivaci ke změně. Když vím, co a proč zažívám, začnu také rozumět tomu, že z tohoto mnohdy začarovaného kruhu existuje cesta ven. Pochopení potíží také snižuje pocity viny a studu – člověk začne vnímat souvislosti a získává odvahu mluvit i o věcech, které se předtím bál někomu svěřit.

Kdybych měl vyjmenovat to vše, co lze považovat za jakousi formu prevence proti depresím či jiným obtěžujícím stavům lidské psychiky, mohl bych způsobit někomu ze čtenářů hlubokou frustraci, ti citlivější by mohli upadnout do „depky“. Udržování psychické kondice obecně souvisí se smysluplným životem a vylíčit, co je smysluplný život není tak jednoduché, ani k tomu nemám mandát, pro každého jednotlivce je smysluplný život něčím jiným. Dává Vám smysl budovat dobré vztahy se svými blízkými lidmi? Ano, to má smysl dělat. Stejně tak udržovat přátelství.

Člověk nemusí běhat denně maratóny, ale pravidelná klidná procházka (lesem, městem, korytem řeky) naplní týden pravidelným tělesným pohybem, který nám následně dopřeje pravidelně libé pocity (mozek produkuje hormony štěstí – je nám dobře). Prožívat přítomnost, dotknout se jehličí, přivonět si – nemyslet přitom na minulost, na problémy, nebát se budoucnosti. Dělat si radost maličkostmi (udělat si nehty a říct si, jak mi to sluší), chválit se, chválit ostatní. Pít více vody než vodky. Nepřejídat se, nehladovět. Nebrat si věci osobně, jednat asertivně (používat argumenty, nebát se vyjádřit názor), odpouštět těm, kteří mi ublížili. Nekritizovat druhé, natož sebe. Mít se rád. Mít rád druhé, respektovat je, být laskavý. Zdravit i paní uklízečku. Snažit se. Nevzdávat se snadno. Smát se, i sám sobě. Mít na nočním stolku Fidorku, pro případ, když nás úzkost ze sna vzbouzí.

Netrápit se, že se Vám výše uvedené nedaří plnit hned…, pomáhat.

Nelehká doba obohatila „lidsky“ mnoho z těch, kteří přiložili ruku k dílu a někomu pomohli (i malá pomoc se počítá). Pomoc jiným lidem může vést k úlevě i proto, že poznáme, že druzí lidé na tom mohou být podstatně hůře než my, a optikou jejich problémů najednou vidíme ty své jako méně podstatné. Toto uvědomění (odstup od tíže svých problémů, nadhled nad sebou) je výhodou života namířeného nejen na sebe. Nadhled nad sebou je doprovázen větším respektem a tolerancí k osobám, které strádají víc než my, ale také ho doprovází opuštění našich vlastních malicherností, a tím se člověku lépe hledají hlubší hodnoty lidského života, snad i smysl života. Pakliže budeme pomáhat druhým (rodině, partnerům, přátelům i neznámým lidem), můžeme mít jistotu, že v našem životě nic nechybí a že žijeme jako plné bytosti … a deprese se nám vyhne obloukem.