Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa 4

Lockdown není konec světa (4. díl – ponorková nemoc)
Určité zvyky, vlastnosti, názory či projevy našich blízkých nás mohou dráždit, a když nelze uniknout (musíme být všichni společně doma) a dráždivých podnětů přibývá, může se to vyvinout až do stavu „ponorkové nemoci“, kdy naše blízké začínáme nenávidět.
Proč zrovna ponorková? V 1. sv. válce, kdy byly ponorky nasazovány do válečné vřavy, posádky ponorek trávily celé týdny jen spolu a neměly kontakt s okolním světem, nepříjemným zjištěním pro velitele na souši bylo, že se vojáci v ponorce hádali a často bojovali víc mezi sebou navzájem než s nepřítelem. První podezření, proč tomu tak je padlo na vzduch v ponorkách, jenže jak se později ukázalo: byla to slepá ulička. Těžko spočítat kolik lodních vzpour (jako např. na Bounty) či neúspěšných polárních expedic měl na svědomí fenomén, který dnes nazýváme ponorkovou nemocí. Umím si představit, že vzájemná nevraživost jinak blízkých lidí v určité situaci (kdy není možný únik z prostoru) trápila lidi, respektive skupinky lidí i v pravěké jeskyni, kde se schovávali před dlouhodobými dešti nebo číhajícím hladovým medvědem u vchodu. Z toho plyne – ponorková nemoc se nyní může objevit všude – i ve fungující rodině.
V souvislosti s ponorkovou nemocí se mi vybavuje příběh zahradníka, který si zakládal na své krásné zahrádce. Najednou se mu uvelebili na jeho hrdosti záškodníci – krtci. Použil všechny doporučené metody, aby je vystrnadil. Ale ne a ne se jich zbavit. Napsal tedy ministerstvu zemědělství zoufalý dopis s výčtem všech použitých neúspěšných metod, a dopis zakončil otázkou: Co mám tedy dělat? V řádné lhůtě došla odpověď: Doporučujeme, abyste se naučil mít je rád. Takže: když se mě zeptala jedna maminka sedmi dětí, co má dělat, když děti pořád zlobí a lozí si navzájem na nervy, odpověděl jsem: Mějte je ráda a počkejte až vyrostou.
Srovnání krtků s lidmi je více než cynické, zároveň tak má odpověď zoufalé matce, nicméně není samo o sobě cynické, že začneme pociťovat nevysvětlitelnou nechuť k osobě nám donedávna sympatické a milé? Její cvrlikavý smích se z ničeho nic změní v otravné vřeštění, její ladné kroky v dusot slona. Dotyky, donedávna vyhledávané, vzbuzují pocit nevolnosti a vše, co pronese, je najednou tak liché, mylné a trapné. Že by ji někdo v noci zázrakem vyměnil? Nikoli, to se jen manželovi vinou ponorkové nemoci změnilo subjektivní vnímání reality, jeho pohled na stejnou věc – stejnou osobu. Silná negativní emoce se zmocnila jeho mysli. Z toho plyne – silné negativní emoce (směrované k milované osobě) se nyní mohou zmocnit mysli každého z nás.
V takovou chvíli může manželovi pomoci vědomí toho, že za jeho emoce, které jsou v podstatě „jen“ určitou chemickou reakcí těla, může jeho myšlení, jeho vnímání určité situace. Pokud někoho z Vás blízcí (partneři, rodiče, děti) něčím iritují, docela pomáhá si uvědomit, můžete to i říct: že oni jsou „jen“ takzvaní spouštěči mého mentálního procesu, který vyvolá moje emoce, ale že za mé emoce si mohu v podstatě jen já sám. Pomáhá to v tom, že je nebudu vinit za to, že mi „nějak“ je. Což může být a bývá největší příčinou ponorkové nemoci.
Je tedy dobré (na ponorku) se vybavit nejen velkou dávkou trpělivosti, ale hlavně snahou nevtahovat druhého do role: „Ty můžeš za to, jak já se cítím“. Tím se totiž můžeme vzdát autenticity a odpovědnosti – to je nepoctivá komunikace a past pro všechny, kterou je třeba utnout už v počátku.
Stanovením nepsaných pravidel se nedá nic zkazit, můžete si v rámci rodiny domluvit určitá pravidla typu: když na někoho jdou silné emoce, odejde z místnosti (dětem můžete připodobnit situaci: když si někdo prdne v místnosti, ostatní se naštvou, proto je lepší si jít prdnout do předsíně a pak se vrátit), ostatní jeho odchod neprovázejí hláškami: „vrať se až se uklidníš, nebo jasně, zase ses urazil“. Slova studenta SUPŠ naznačují, co může v takové situaci pomoci: „Naučila jsem se, že nejlepší lék na tohle je nenutit toho druhého, aby byl veselý, ale přijmout to a popřípadě nabídnout pomoc“.
Kdybych mohl, pozlatil bych apel: Dospělí, nehádejte se před dětmi, ani s dětmi.
Přesto, když už se k hádce schyluje: můžete být připraveni. Je důležité uvědomit si, že náprava blízkých je v určitých oblastech nemožná a pokusy o ni vedou ke sporům. Proto je užitečné naučit se souhlasit s nesouhlasem; ano, vidíš to jinak. Zlaté manželské pravidlo zní: Až se budeš chtít hádat, tak si rozmysli, jestli chceš mít pravdu, nebo klid. Předcházet konfliktům uvědoměním výše zmíněného může zabránit obapolnému zklamání lidí, kteří se mají rádi.
Když už se pohádáte – stalo se (je vhodné „nerozblemcávat“ problém dál). Nezapomínejte, že po výměně názorů, která často vyjasní vzájemné poměry či potřeby a nabídne tím řešení, se můžete učit odpouštět nebo umění omluvit se. Někdy nestačí říci jen: promiň. Když druhým poskytnete Vaše vysvětlení (Váš pohled – měl jsem špatný den, už to nezvládám), a doplníte omluvou (podpořenou např. fyzickým pohlazením), druhý snáze pochopí Vaše pohnutky, Vaši snahu vyžehlit „to“ a přistoupí snáze k odpuštění a snížení napětí v domácnosti, to by mohlo vést k zavedení funkčního scénáře, jehož výsledkem bude přinejmenším – zvládáme to jako lidé.
Ponorková nemoc se nedá jen tak snadno zaplašit. Dá se na chvíli „vypnout“ tak, že se člověk zaměří na racionální problematiku. Nesmyslné a kontraproduktivní hádání se s druhými je třeba vypnout – někdy je řešením nechat brouka žít – slovy studenta SUPŠ: „Mě by ale častokrát spíš pomohlo, kdyby se ten smutek nebo jiné negativní emoce prostě akceptovali a problémy se řešily jindy“.
Je potřeba zapnout přední mozkovou kůru, aby se energie přemístila z emočních center na správná rozumová místa a distribuovat naší pozornost jiným (konstruktivním) směrem: dělat něco (slovy studenta SUPŠ: „snažím se být pořád něčím zaneprázdněná“), co vyžaduje soustředění, myšlení, plánování, vzpomínání – číst, psát, malovat, zpívat, tvořit, spojit se s kamarádem přes zoom a bavit se o příjemném nebo péct se spolužačkami přes videohovor banánový chléb a užít si legraci – zasmát se – rozšiřovat ve své domácnosti ten krásný zvuk, který patří vedle zpěvu, k těm nejhezčím, co člověk vydává. Smích nelze analogicky postavit jako opak k pláči, neboť smích představuje spíše opak agresivního nastavení.
Agresivní nastavení, které převládá u členů domácnosti, kde se objevila ponorková nemoc, lze změnit v pozitivní např. v okamžiku, kdy se v místnosti rozezní smích. Smích je nakažlivý a šíří se rychlostí zvuku (viz příloha). Smích má ve všech společenstvích nezastupitelnou sbližovací (sociální) funkci, je tedy člověku vlastní.
Smích je nejen projevem příjemné emoce, ale také mohutně povzbuzujícím fyziologickým dějem, psychologickým lékem, který nemá prakticky žádné nežádoucí účinky. Když se smějeme, tak se nám rozšiřují cévy, srdce pracuje naplno, tudíž dochází k většímu okysličení organismu, což je blahodárné (a také protizánětlivé, člověk smíchem posiluje imunitu). Zároveň se snižuje koncentrace stresových hormonů. Jedním ze zajímavých zjištění výzkumů smíchu je, že deset minut hurónského smíchu (chechtání, kdy se za břicho popadáme) potlačí fyzickou či psychickou bolest na dvě hodiny. Zároveň během desetiminutového smíchu stoupá zřetelně výdej energie o desítky procent, takže můžeme při vydatném smíchu i pohodlně hubnout.