Zadejte klíčové slovo

Novinky

Blog školního psychologa 2

Lockdown není konec světa (2. díl – naděje)

K otázce: co teď dělat?

Především: odpovědět na ni můžeme pouze životem, ne nějakým sdělením. Mohl bych zde psát tisíc chytrých věcí, ale pomůže Vám to opravdu? Vždyť je to vlastně otázka po smyslu života a má snad smysl života povahu nějaké informace? To všechno si člověk musí najít sám v sobě, ve svém životě.

Radit nikomu nemohu, necítím se k tomu ani oprávněn, ani toho schopen. Žádná skupina není totiž současného dění ušetřena. Někomu je osmnáct a neví, jak zvládne maturitu, trápí ho, že nestihl říct spolužačce z první lavice, že má hezkou kabelku a neví, kdy jí zas uvidí. Někomu je čtyřicet, rozvod na krku, dvě děti, dva pokoje, co víc dodávat. Někomu je přes sedmdesát. Má problémy s tlakem a ví, že by to neměl chytit, na nákup si třeba troufne, ale potkat se s vnoučaty, která si chodí hrát s partou ze sousedství? Nikdo to nemá teď lehké.

Považuji za nemravné podporovat v mladých lidech iluzi, že někdo zkušenější je schopen jim říct, co mají dělat a jak žít. Naopak, ačkoli zní to mírně troufale: považuji za osobní povinnost mladým lidem znovu a znovu připomínat, že životní orientaci, měřítka a hodnoty musí hledat především sami, v sobě a skrze sebe, že je musí hledat svým vlastním životem, že to hledání nemůže absolvovat nikdo za ně, tak jako nikdo nemůže žít za ně jejich život.

Umění také svým způsobem říká: pojď, pojď a hledej; hledáš sám sebe v tom světě a když se nám to oběma podaří, tak ty bys měl být obohacený o to, že svět má i jiné možnosti. Není radno si nyní připomínat, co vše člověk nemůže dělat, ale spíše se soustředit na to, co dělat lze, jaké příležitosti se nyní otevírají. Pro každého z nás může být krize cennou zkušeností – výzvou, jak získat nové poznatky o sobě, o druhých, o světě.

A ještě jedna maličkost: neexistuje něco jako univerzální návod k správnému životu (správnému zvládnutí lockdownu). Umíte si představit, že při Vaší tvorbě se spoléháte na příručku, v níž by si kdokoliv mohl prostě nalistovat, co má v té či oné svízelné situaci dělat?

Obecně lidem nezbývá nic jiného, než se stále a znovu obracet v každé věci ke svému svědomí, a tím vstupovat do principiálního dialogu (podobně jako když umělec tvoří) se sebou samými a stále a znovu se nakonec rozhodovat sami a za svá rozhodnutí si také plně ručit. Spoléhat na jakýkoliv už dříve hotový soubor odpovědí či průvodce životem znamená vylhávání se ze svého osobního ručení za vlastní život, člověk tím ztrácí svou vlastní integritu.

Existují-li důležitá lidská svědectví v podobě moudrých textů (např. bible), plných archetypálních mravních imperativů, mohou nám nanejvýš svítit na cestu, po které však kráčíme my – každý sám za sebe.

Tomu, koho to zajímá, můžu pouze svěřit jedno životní poznání: naděje, bez níž nelze smysluplně žít, je stavem ducha (mé osoby), nikoliv světa (a toho, jaké poměry v něm panují – jaká jsou pandemická čísla). Kdo by svou naději, a tudíž i vůli k důstojnému a smysluplnému životu chtěl nalézt pouze nebo hlavně v tom, jak se vyvíjejí poměry (čísla), ten by věru daleko nedošel. Naděje je hluboce vnitřní a hluboce osobní východisko k životu. Souboj naděje s beznadějí se pravděpodobně datuje od počátků lidské cesty, rodí se ze samotného rozporu podstaty lidské existence a bylo by hodně pošetilé – svádět ho (souboj naděje s beznadějí) na covidovou pandemii. Ta může produkovat kolik chce beznaděje, tak mocná ale rozhodně není, aby byla schopna vyrvat z lidských duší poslední špetky naděje.

Každý z nás může, i v této době, žít důstojně, chovat se slušně, milovat, dělat druhým radost – dělat dobré věci – lze vždy a všude, ať už někde v jeskyni v dobách pravěkých, ale i dnes v období lockdownu. A beznaděj číhá taky vždy a všude (od počátků lidské cesty) – i na veskrze demokratické a blahobytné jachtě, potulující se po klidném moři, o čemž jsme se mohli přesvědčit.

Projít úspěšně současnou krizí může znamenat: objevit v ní smysl. Přeji všem, aby svůj smysl dokázali a nepřestávali hledat. Emocemi můžeme nakazit druhé. Když to jde těmi špatnými, jde to i těmi dobrými. Máte-li možnost, můžete zkusit někoho nakazit dobrou náladou a užít si spolu následnou radost z ní plynoucí – to dává smysl.

Tomáš Pauch, školní psycholog